Pohádka o měděném, stříbrném a zlatém lese.

Vyprávěl tatíček nám pohádku –

už jeseň na hrob listí jemu třese –

vyprávěl o lese nám měděném

i o stříbrném, ba o zlatém lese.

Což zatoužila každá dušička

jen jednou do té krásy moci hledět!

Však kudy tam, k těm lesům z pohádky,

to tatíček nám nemoh’ vypovědět.

A já je hledal, já je přece vyhledal.

Už jeseň ze všech koutů chmurně hledí,

zamlkly hory, stráně, pole, háj,

a listí na stromech je jako z mědi.

Dech větru chladný vane doubravou

a červené a hnědé listí trhá,

chytá je, točí jako do víru

a mrhá jimi, div vše nerozmrhá.

A slunce zapadá tak velké, krvavé.

Vše rudne, zem i nebe planou stejně.

Jak pode proutkem černokněžníka

les měděný tu vyrost’ čarodějně...

A těžké mraky nebe pokryly.

Prosinec přijel na běloučkém koni,

pták k člověku si zalét’ do vísky

a strom, ten všecek pod sněhem se kloní.

Vyplula luna v lodi stříbrné

a světlé perly metá z ní a hází –

o, kouzlo zimní noci měsíčné!

Jak stříbrem blýská osněžené mlází!

Větvička každá jako ze stříbra,

potůčky – stříbrné jen stuhy;

po mechu jakby stříbra nasypal –

a já jsem viděl z pohádky les druhý.

A přišla vesna. Roztál led i sníh.

Mech čerstvý vesele se zazelenal,

potoky o volnosti zurčily

a slavík opět píseň lásky stenal.

Slunéčko hřeje probuzenou zem

a z kypré půdy vonné trávy pučí,

strom oblekl se jako do chrámu,

a ve květech mu zlaté včelky bzučí.

Zář zlata na lupení spočívá,

to paprskové teplého jsou slunka.

A zlato zvoní ptactvu ve hlase

a zlatem ručej blýskotá i žblunká.

O, jaro, jaro, dobo čarovná,

kdy těsny srdci paláce i chaty!

Ty otvíráš tu bránu pohádky,

jíž člověk vchází v třetí les, ten zlatý!