Pohádka o Merlínu.

Sedí Merlín ve své skalní sluji,

kolem něho šumí staré lesy,

nad hlavou mu šedé mraky táhnou,

v dálku táhnou a se nezastaví.

Sedí Merlín, zírá okem věštce

ve přírody tajné živobytí:

jak sní kámen v úžlabině skalní,

zrají klasy, meruňka jak rdí se,

zírá v porod, vzrůst a umírání,

zírá stále, usmívá se tiše,

neboť všecko jest a trvá láskou.

Padla rána na korové dvéře

jeho chatky, slyšeti ruch kroků,

rychlý dech jak v spěchu, mezi dveřmi

zlatovlasá objeví se dívka;

chvíli váhá a pak přímo starci

ku nohoum se vrhne na mech hebký,

štká a pláče, ruce k němu zvedá.

Starý Merlín zamračeně zprvu

na ni patří vyrušen v svých dumách,

ale vida vzácnou její krásu

v úsměv zladí vrásky svojí tváře.

Zvedne ji a přívětivě praví:

„Bez bázně rci, co si přeješ, dítě?“

„Hynu láskou, moudrý čaroději,

miluju, však vím, že beznadějně.

Je to pravda, přiznávám se v studu,

dosti slastí dala mi juž láska:

scházívali jsme se každé noci,

líbali se často při měsíci,

že nám zlaté hvězdy záviděly.

Je to pravda, přiznávám se v plesu,

miluji a jsem též milována:

bezdných slastí číši ku mým rtům

sklonil hoch můj každým slovem lásky,

každým stiskem ruky, obejmutím.

Však též pravda, přiznávám se v bolu,

mraky hrozí slunci naší lásky,

její ručej, tekoucí dřív luhem

sladkých tužeb mezi květy štěstí,

teď se v propasť beznaděje kácí.

Hynu láskou, nevím sobě rady –

pomoz, pomoz, moudrý čaroději!“

Zamyslil se chvíli starý Merlín,

usmál se, jak bylo jeho zvykem,

změřil dívku od hlavy až k patě

a zas ústa roztála mu v úsměv.

Spozoroval ve vrkočích dívky,

v neladu jež jako zlatým rámcem

líbaly jí ramena i šíji,

růžový on spozoroval lístek,

malý lístek – co být mohlo na něm!

Ale Merlín kynul pouze hlavou,

pohladil svou stříbrolesklou bradu

a pak pravil přívětivým hlasem:

„Třeba chvíli sečkat, milé dítě,

abych nahled’ ve zrcadlo tajné

tajných kouzel a budoucí věštby.

Odstup zatím do postranní jizby,

nedívej se skulinami dveří,

ticha buď, ba nezavzdechni ani,

čekej, dokud nepřijdu sám pro tě.“

Po těch slovech za ruku ji ujal,

v jizbu zaved’ a sám navrátil se,

used’ zase na své staré místo

a zas zíral ve přírody život,

porod všeho, vzrůst i umírání,

a zas tiše usmíval se vida,

kterak všecko jest a trvá láskou.

Padla rána na korové dvéře,

zase v trávě slyšeti ruch kroků,

mezi dveřmi objevil se mladík,

udýchán byl dlouhou cestou v horách.

Chvíli váhal a pak přímo starce

za mozolnou, starou chopil ruku,

s povzdechem pak smutným pravil k němu:

„Pomoz, pomoz, dobrý čaroději!

Poslyš, jaká potkala mne rána,

vyslechni mne a pak poraď moudře!

Žiju panoš u králova dvora;

král mne zvláštní obdařuje přízní,

neb mi svěřil střežiti keř růží,

zvláštní keř, jenž nejmilejší jemu

ve královských rozsáhlých je sadech.

Divný keř to: bez trní má proutí

a vždy přes noc v smaragdovém listí

kolik listů, rozvine se poupat

také barvy, že kraj celý kolem

stojí v nachu jako v jedné záři,

také vůně, na hodinu cesty,

že vzduch dýše sladkou její ambrou.

Vzal jsem luk a ostré svoje šípy

a stál věrně stráž jsem noci první

a stál věrně druhé noci rovněž;

aj tu třetí dostavil se škůdce,

chtěl jsem střelit, – luk mně z ruky vypad’,

chtěl jsem mířit, – zrak byl oslněný,

chtěl jsem volat, – na rtu mřelo slovo.

U keře jsem pěknou viděl dívku,

zlatovlasou, v dlouhém, bílém šatě,

spanilou tak, že před její krásou

zářné růže skláněly své hlavy,

bledly, vadly, ztrácejíce vůni.

Ale co mi růže! – čarovnější

já směl růži vinout ku svým ňadrům,

líbat ji a klásti její hlavu,

zářnou hlavu na svá ňadra věrná.

Chodila tak denně v noci k růžím,

vždy mne našla a vždy beze moci

byl můj luk i ostré moje šípy.

Nevíš, kterak jsme se milovali,

líbali se často při měsíci,

až nám zlaté záviděly hvězdy.

Růže vadly; – král se horšil denně,

nám však v štěstí ubíhaly noci.

Náhle ona v slzách se mi vyzná,

že je matkou, – a co horší ještě, –

krále dceruška má milá.

Co teď počít, hynem v beznaději,

pomoz, pomoz, čaroději moudrý!“

Zamyslil se chvíli starý Merlín,

usmál se, jak bylo jeho zvykem,

za pravici ujal potom hocha,

ved’ ho v pravo do postranní jizby,

napomínal, by ho nenapadlo

dívati se dveří skulinami,

ani volat, ani povzdechnouti,

dokud sám by jeho nevyvedl.

Na to used’ na své staré místo,

a zas zíral ve přírody žití,

v porod všeho, vzrůst i umírání,

a dle zvyku usmíval se vida,

kterak všecko jest a trvá láskou.

Padla rána na korové dvéře,

pádné kroky, – mezi dveřmi stojí

jako obr říše té král statný.

Zamračený jako dub, jenž dumá

na skalisku v podzimkové mlze –

vstoupí, sotva hrdě kyne hlavou

a k Merlínu hovoří jak bouře:

„Jdu na radu, chytrý čaroději!

Praví se, že zrcadlo máš tajné,

že víš vše, co bylo, je a bude.

Nuže poslyš, co se přihodilo:

v mojich sadech růžový keř roste,

divuhodný, jakých není v světě,

a mně ze všech keřů nejmilejší;

plameny jsou velké jeho květy,

vůně jeho nektar, med i ambra;

každou nocí, co má lístků svěžích,

tolik k ránu otevře se poupat.

Stanovil jsem strážce tomu keři,

hocha, jehož vychoval jsem sobě,

přísahat že chtěl jsem v jeho věrnost.

Avšak marná stráž, – keř denně chřadne,

růží míň a menší vůně na něm.

Nepokojný sám nemoha usnout

na pavillon do zahrady vejdu

a tu vidím, sotva věřím očím,

strážce růží pod keřem jak sedí,

na klín dívky klade hlavu svoji,

líbají se, laškují a smějí,

a keř růží celý pomačkaný

v klín jim hází lupenů svých deště.

Tasím meč a běžím z pavillonu:

ale než jsem obejít moh’ hradby,

zmizeli; – po strážci ani stopy,

a keř růží umírá a vadne.

Merlíne, tvůj věhlas všude známý

přilákal mne v tvoje skalné hnízdo,

poraď rychle, pomoz, odměním se

jako král a příznivec tvůj dávný!“

Zamyslil se chvíli starý Merlín,

usmál se, jak bylo jeho zvykem,

pak se vzchopil, stoup’ do středu jizby,

roztáh’ v levo, v pravo ruce svoje:

„Vystupte a nebojte se, děti!“

zavolal a z jizby po levici

vyved’ hocha, strážce keře růží,

a pak z druhé jizby po pravici

vyved’ bledou, chvějící se dívku,

s lístkem růže ve vrkočích zlatých.

„Blesky boží!“ zahřměl král, „má dcera!“

a meč tasil, chtěl se vrhnout na ně,

ale Merlín napřáh’ silné páže,

rostl celý jako v nekonečnost,

blesk za bleskem sršel jemu z očí,

vous se čeřil jako vlna moře

a hlas jeho – padající vody:

„Zaraz, smělče, padni na kolena

a cti v prachu tajuplný zákon

přírody, všech velemoudré matky.

Rychle, rychle požehnej svým dětem

a pak pevně slovu mému uvěř:

vyplníš-li toto přání moje,

novým leskem růžový keř zkvete

jsa jen symbol rodu královského,

neb tvá dcera pod srdcem již chová

nad keř růží kouzelnější poupě.

Požehnej jim, domů jdi a blaze

jako posud vládni svému lidu!“

Na kolenou leží dosud dívka

chvějící se jako lístek jívy,

panoš rovněž klesl k nohoum krále,

tento pustil meč a svoje ruce

k požehnání rozpjal a pak přitisk’

ke svým ňadrům obě děti.

Zamyšlen stál chvíli starý Merlín,

a když dívka jemu děkovala,

z vlasů jejích vzal si na památku

z růžového keře lístek malý,

lístek, jenž jí utkvěl ve vrkočích

v noci blaha nyní bezedného.

Sedí Merlín ve své skalní sluji,

kolem něho šumí staré lesy,

nad hlavou mu šedé mraky táhnou,

v dálku táhnou a se nezastaví.

Sedí Merlín, zírá okem věštce

ve přírody tajné živobytí,

jak sní kámen v úžlabině skalní,

zrají klasy, meruňka jak rdí se;

zírá v porod, vzrůst i umírání,

zírá stále, usmívá se tiše,

nebo všecko jest a trvá láskou.