POHÁDKA O MLADOSTI.

Žil byl kdys král a syna měl,

zázračné bylo to dítě,

mudrcům šesti povelel

učit ho všem vědám hbitě.

A mudrci se střídali

hodinou k hodině stále

a ve dne v noci hlídali

příštího slavného krále.

V desíti letech princ vše znal

moudrosti hluboké taje,

dráhy hvězd nebem spočítal

i světem daleké kraje.

Zpaměti slovník břichatý

od A až po Ž již uměl

a dlouhé smutné sonaty

na houslích dojemně šuměl.

Učených spisů v hojnosti

na různé otázky skládal,

o duše nesmrtelnosti

s mudrci často se hádal.

Však ani jednou, co mu dech,

motýle nehonil sadem,

ni za květem se nerozběh’

v radostném kypění mladém.

A ani jednou neměl čas,

moudrosti samé se uče,

by poslech’ onen bájný hlas,

jímž srdce v mladosti tluče.

Vyrostl v muže, kadeří

stříbrný vlas se mu vinul,

a tu on cítě uvěří,

že přece s něčím se minul.

Že kolem prázdno, schází mu

voňavá květina, schází

v nadběhlém blízkém podzimu

do plné života vázy.

Mudrci, hlavu ke hlavě,

co je to, řekli by rádi,

že stesk se ozval hlodavě

po rajském, nežitém mládí.

Ale princ skokem do sedla

za ptákem, který teď zpívá,

na cestu, jež by dovedla

tam, kde se mládí to skrývá.

K studánce čisté, zázračné,

ze které zapomněl píti,

k studánce v říši bezmračné,

perlivé v májovém kvítí.

A jel tak, jel a ptal se, ptal,

až projel krajiny dalné,

však mládí své tam nezastal,

když stanul u vody kalné.

Šedivá babka o berli

pláče a hlavu hloub věsí,

studánka se již neperlí,

a mlčí kolkolem lesy.

Stojí princ opřen o třmeny,

v studánku pohlíží zmámen,

vidí on do ní hozený

vlastní svou pravicí kámen.

Babička mizí v lesiny,

vzlykavý vzdech za ní nyje,

a jenom koník z hlubiny

nakloněn potichu pije.

A smuten zůstal princ a chud – –:

tak schází jako dřív pouze

k plnosti žití doposud

jen mladost zažitá dlouze.