POHÁDKA O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE.

Chudý dřevař měl dvě děti.

O těch vám teď budu vyprávěti:

S tatínkem šly tyto děti

do lesa, kde jahod bylo

krásných, chutných až až milo!

Děti za nimi se hnaly,

až se otci odtoulaly.

Zatím přitmělo se v boře. –

Nastalo jim velké hoře,

volaly a naříkaly,

hlásky jich se ozývaly

od hor, od skal v smutném znění. –

Tatínka však nikde není!

Klopýtnuly, padly, klesly,

a šly, kam je oči nesly. –

Posléz našly přímou stezku,

uviděli světlo v lesku,

jakby v dálce hvězdka malá

přívětivě prokmitala.

S radostí tam pospíšily,

ale, jak se podivily?!

Stál tam domek vzácné ceny:

z bílých buchet byly stěny,

nad nimi pak jako nová

stříška celá perníková.

Hned se na ni vyšplhaly,

perníku si natrhaly.

Ale běda! téhož času

křikem sípavého hlasu

zalekly se, nebo zřely

babu, jakéž neviděly:

zažloutlou a vráskovitou,

zhubenělou, ale hbitou.

Ta je nyní v moci měla,

v komůrku je uzavřela;

tam je hojnou stravou denní

krmila až do ztučnění.

Potom usmyslivši sobě

usmrtiti obě,

řekla dceři: „Upec mi je!

Já jdu do hor hledat zmije,

která na rozcestí dříme.

Po návratu mém je sníme!“

Dcera na to nelenila,

v peci řádně zatopila,

už se z pece výheň hnala –

Dcera na lopatu brala

hošíka, jenž takto vece:

„Buď tak dobrá, ukaž přece,

jak se tuhle na to sedá!“

Ona pobízeť se nedá,

poučí jej o té věci. –

Hoch s ní šup tam – už je v peci!

Kvapně na útěk se daly,

ale přece s sebou vzaly

pro potřeby, pro příhody:

kartáč, mýdlo, džbánek vody.

Babizna když vrátila se,

hnedle zase

na cestu se dala,

za dětmi se hnala,

letěla, jak vítr letí,

brzy byla blízko dětí.

Ubožákům úzko bylo! –

Děvče kartáč odhodilo.

Hned les hustý povstal z něho;

k promýtění jeho

třeba času mnoho,

ale baba dovedla i toho,

napínala všechny síly,

aby jen jich dohonila,

letěla, jak vítr letí,

brzo byla v patách dětí.

V tom však dívka odhodila

mýdlo, jež hned vzrostlo v horu.

Baba plná msty a vzdoru

zase delší cestu měla.

Už jich znova doháněla,

letěla, jak vítr letí,

už se octla v patách dětí! –

Chraň je Pán Bůh před vší škodou!

Hošík pustil džbánek s vodou.

Jezero se rozvlnilo. – –

Baba přes ně nemohoucí

uřícena, s žízní žhoucí

pila jen se do ní lilo,

pila dál a pila zase

a tak nadmula se

v šířku nevídanou,

že pak pukla jednou velkou ranou. –

Děti potom šťastně došly domů,

a my s nimi těšíme se tomu.