POHÁDKA O PĚVCI

Chci po prostu vám vyprávět a zřetel k tomu míti,

že před dávnými stalety být mohlo jiné žití

a že též byla jiná zem, pel prvotní ji clonil,

hvozd dýchal těžkým tajemstvím, proud vln se ze skal ronil

a rozléval se do dálek jak šumná stuha drahá,

več zářil azur nedotknut jak lehký úsměv blaha.

Že ve květech a ve vůních se topil obzor všecek

a modrá snila jezera jak zraky naivních děcek

a labuti v nich knížecky se zrcadlíce plouly

a měsíc v nocech touhou nyl vstříc spící zeměkouli.

Že v neskonalé gracii se dravec s mračny spínal

a o pomyslech kosmických sen smělý započínal.

Ach, taková to byla zem, kde žatva zrála žírná,

i síla země prýštila se z rolí do nesmírna.

Med jako jantar brunátný se perlil v těžké plástvi

a kvílel útlý zvoneček, když ovce pudil z pastvy

se hřbetů vrchů modravých, zkad bílé stezky vedly

a chvěl se chladný opar mlh nad jejich napajedly.

Za jeseni, když krvavě svá mračna západ zraní,

táh z hlubin krásným večerem hlas jelenů a laní.

A všechen smysl života v tom táhlém vězel hlasu

a kde kdo chápal smysl ten za starých, dávných časů.

I stalo se, že vetchý král se nutkán cítil k tomu

pro udržení glorie a jasu svého domu

cos učinit, čím ztrne svět, co údiv dějin vzruší.

Děl v proklamaci květnaté: „Můj lide, nastav uši!

My, Adan král, květ králů všech, muž v skutcích jako v slovech

pán nad zelenou pevninou, pán vod i na ostrovech,

král všeho, co kol vyrůstá, král všeho, co kol dýše

pod krytem volné oblohy i v nitru každé chýše.

My, Adan král, vám sdělujem svou nejpevnější vůli,

svou říši řezem rozdělit na jednostejné půly,

ke každé půlce stejnou část svých jezer, luk a polí

a stejný podíl pokladů, jichž nesžírají moli;

část stejnou mužů, dětí, žen, díl rovný bravu, koní,

díl bohatýrských jelenů, jež plachost doubím honí;

ke každé části sídlem hrad až k šedým mrakům čnící,

kde vítr mocně zápolí s jich vlavou korouhvicí,

však k jednomu jen z hradů těch svou bílou dceru ještě,

jež tone v zlatě kadeří jak ve přívalu deště,

jež rety má jak sama krev, zrak jak dva hroby v skále,

když vábí na dno hlubiny a tmí se neustále,

a jejíž tělo bledý vosk, když se sněhy se smísí

a bolest když v něm zanechá své ušlechtilé rysy.

A jejíž krok se jako sen před zrakem duše šine,

když roucho v sladkém pohybu tu ožívá, tu hyne,

však jejíž úsměv záhadný je z mrtvých perel uvit

a kterou nikdo neslyšel, ni neuslyší mluvit.

My, Adan král, ji slibujem co paní tomu dáti,

kdo odbarví krev jejích rtů, kdo hrobům světlo vrátí,

kdo rozplamení bledý vosk, v něj ševel žití vlije,

kdo chůzi její vymaní z temp mrtvé harmonie,

kdo ústa její odemkne a perly chřestem vzbudí

a povzdech lásky uvolní, jenž pochován je v hrudi.

My, Adan král, pak svolujem, by muži všechněch stavů

dát mohli v sázku smrtelnou svou nepotřebnou hlavu,

ať rytíř, rob jak řečeno, neb chudý zpěvák v kápi,

či vězeň, který v sklepení se pod mým hradem trápí,

i každý žebrák pokleslý, když skrytou vášní stůně,

být může, když mi vyhoví, mým synem na mém trůně.

A poněvadž jsou slova dým a jako dým se ztrácí,

král Adan prsten přitisknul na pečeť v proklamaci.

I stalo se, když slova ta jsou vyhlášena byla,

že valnou schůzi rytířů na hrad ten shromáždila,

kde blýštili se zbrojí svou, ve zpupné vešli sázky,

kdo vzkřísí slovo pohřbené a spící povzdech lásky,

by vzbudil závist, obdiv, žas, za slavnostního hluku.

Pak přeli jsou se, svářili, až vlastním cílem zhrdli

a rudá vína šumivá si prolévali hrdly

a jejich zbraně řinčely a peří helmic vlálo,

až z prvotního zámyslu všem zbylo tolik málo.

Hrad naplněn byl chaosem, sta světel plála nyvě,

i čekal vetchý Adan král, dost čekal trpělivě.

Však dosud rtové princezny se němou krví tměly

a oči hrobů podobnost, jež ve skalách jsou, měly

a tělo její sníh a vosk, když splyne a se smísí,

žal dávný když v něm zanechá své zušlechtěné rysy;

krok její dosud jako sen i roucha posun chabý

a řada perel v úsměvu jak navždy zmrtvěla by.

Jí cizí zůstal kvas a vír, všech erbů nimbus vrátký

a slova pro ni volená jim echo dalo zpátky.

I zasmušil se Adan král, rval v nevoli svou kštici.

Vzal každý z oněch velmožů svůj podíl v šibenici...

Pak přišli vážní měšťané a kupci z cizích zemí,

jichž statky všecky vylíčit tak příliš těžko je mi.

Ti nesli šperky hýřící ve sterém světel lomu

a nepoznané ovoce se zpívajících stromů.

A koberce, v nichž hynul krok, šlář z nočních vidin mživý,

mdlé, netušené zázraky a polohmotné divy

a v skřínkách plných korálů pach linoucí se z dřeva...

Však Adan král rve bradu svou. Však Adan král se hněvá.

Neb rtové dcery temná krev a oči hrobem tmí se

a tělo její sníh a vosk když smutně zasnoubí se,

i chůze její jako v snách a roucha mrtvě kanou

a šňůra perel jejích úst je uzamknutou branou.

Jich všecky svody selhaly. Má jiný smysl Fatum.

Jsou vzati kupci, měšťané a odevzdáni katům...

A potom řada lékařů, jichž chladná krev se vzňala,

své hlavy jíním pokryté ve krutou sázku dala,

všech bylin, co jich rodí zem, jež strašnou mocí slynou,

z nichž každá vane esencí a hárá silou jinou,

všech bylin bylo užito, všech extraktů a léků

pro zhodnocení života a prodloužení věku.

Všech v moci lidské jsoucích snah, vší učenosti chladné.

Však jako když jen semeno na tvrdou skálu padne.

I stáli šedí lékaři v svou těžkou dumu kleslí,

neb rovněž světlo do hrobů, jež tmí se, nepřinesli

a nezbarvili vosk a sníh, jenž tělo kněžky tvoří,

ni nevynesli lásky vzdech, jak potopený v moři.

Tu rval si vetchý Adan král víc, než kdy prve, kštici,

a lékaři jsou kostnatí pak odsouzeni všici,

by dříve, nežli zahynou a bídnou pustí duši,

své mediciny vypili a snědli, jak se sluší.

Ni záblesk slabé naděje se neznítil už více,

ač mnozí ještě vzali vděk, svou hlavu ztrácejíce.

Až jednou večer v letní čas, když chýlilo se k tomu,

že počne tlukot slavičí as blouznit s korun stromů

a obloha tak smířená a sině bledá plála,

v níž luna, sirá lodice jak v oceánu stála.

Když sena vůně proudem šla a tavila se chladem,

když první hvězdy pojily se zemi na diadém,

když v sklonku dne byl pohřížen duch v rozjímání svatém

a potok v luzích rozlitý byl patinován zlatem,

muž zastavil se u brány, měl šerou kápi v týle,

měl čelo stínem zasnělé a krásné ruce bílé,

měl sladké rysy k podivu, jež velkou duši věští,

a oči měkce utkvělé, jež rozlévaly štěstí.

A v jeho rukou na pentli se stará loutna chvěla,

jež zdála se být neméně než součást jeho těla!

Byl zřejmě chud, jak grandseigneur však hrdý byl a přímý,

zjev jeho budil zmatení a vábil gesty svými.

Byl uveden tak tich, jak byl. I prošel všemi sály,

kol dvořanů jda vztyčeně. Ti sotva za řeč stáli.

Mu stejně jako princezně vlál rusý vlasů příval.

Tu pokynul mu Adan král, by předstoupil a zpíval.

Vše umlklo. Šum ztratil se jak víno z číše prasklé,

že slyšán byl i jatý hmyz, jenž zmítal křídly na skle.

Svou loutnu vznes a potopil pak bílou do strun ruku

a srdce lidské ustalo tu chvíli ve svém tluku.

Z nich slastný akord zaproudil a rozdechl se v sále

a dotekl se skrytých ran všech kolem, ba i krále.

Pak jiný akord zoufalý a vášnivý a sytý,

jenž zachycoval bolesti, jež mohou být kdy žity.

To prolog byl. Stín toho jen, co choval ve svém hlase,

že marně každá živá hruď svým stonům vzpírala se.

A zpíval prostě o kouzlu, jež květem jabloň halí,

o kruté touze opojné, již v mládí svém jsme znali,

o slibech žhavých, o muce, o vonném dívčím retu,

o bílém lůžku zásnubním, jež zasuto je v květu,

o marné lásce tajené, jež bílé tělo mění

pro chladné rovy z břečtanu, v nichž kyne vykoupení.

Stál, plana cudným zážehem a končil, chýle čelo,

už jenom mrtvé úpění se v strunách loutny chvělo

a princezna co vosk a sníh, jež taveny jsou spolu,

se zdála býti květinou na podlomeném stvolu

a její rtové černá krev, když ulpí na té běli,

a její roucho jako list, jenž ani neševelí,

a její zuby perel řad již bez lesku a němy...

Mdle vztáhla paži k prsům svým a mrtva klesla k zemi.

Tu cizinec, jenž loutnu měl co součást svého těla,

šel opět nikým nezdržen, neb letní noc jej chtěla

a měsíc chtěl jej celovat, v svých vlnách zřít jej voda.

O škoda retů zamčených, na věčné časy škoda!!