POHÁDKA O PRINCEZNĚ

Modrooká princezna

u okénka sedí,

modrooká princezna

smutně na dvůr hledí:

za měsíc se má již vdát,

jakýs mocný potentát

ze spřízněné velké říše

otci o tom v psaní píše.

A ten mocný zeměpán,

jenž si vzít ji míní,

starým králem je prý zván,

na hlavě má jíní;

je mu víc než půl sta let,

zemře prý co nevidět,

šeredný to král, až běda,

ne, tomu se za nic nedá.

Modrooká princezna

krásná je a mladá,

modrooká princezna

má též hocha ráda,

je to sic jen sprostý syn,

chce však tomu Hospodin,

nestojí-li u svých hříbat,

princeznu že musí líbat.

A tak plna touhy dnes

čeká na lokaje,

ten se zatím choulí kdes

v tmavém koutku stáje

a když přijde k princezně,

řekne ta mu líbezně,

hladíc při tom jeho bradu:

„Prchni, milče, se mnou z hradu!“

„Proč pak bych to udělal?“

myslí lokaj sobě,

„kdo pak by mně dukát dal

za polibek tobě,

chytili by brzy nás,

přivedli tě k dvora zas

a že tys mou milovnicí,

visel bych na šibenici.

Jen si svého krále vem

a buď šťastná máti,

ubohým vždyť chlapem jsem,

jenž jen chleba dá ti,

a ty neznáš bídu, hlad,

znáš jen zlatý otcův hrad,

proto oba dobře víme,

že se k sobě nehodíme.

Chci ti ale poradit,

pojď jen blíže ke mně;

nechtěla bys s sebou vzít

mne tam do té země?

Kdyby král tě omrzel,

anebo snad churavěl,

rovnou cestou od svých hříbat

za dukát bych šel tě líbat.“

Modrooká princezna

jede od oltáře,

modrooká princezna

s králem na kočáře

a na kozlík potaji

hází očkem k lokaji,

ten však práská do svých koní,

jásá lid a zvony zvoní.