POHÁDKA O PRINCEZNĚ

Pohádka tichá v duši zvoní

o žalem mroucí princezně,

k níž v palác ze zlata a sloni

se touha vkradla vítězně.

Princezna krásná marně touží

po dálných ráje krajinách,

kde pod palmami stín se plouží

jak neurčitý přízrak v snách,

kde věčné lásky harmonií

vzduch plní pestrých ptáků dav

a z květin kalichů se lijí

přesladké vůně do dálav;

a hyacinthů květy západ

když v smaragd moře začne třást,

duch vise, jež zde nelze chápat,

zří, hledě citů ve propast.

Tu srdce krev se v plesu spojí

v proud jeden s krví západu

a drobných perel ve závoji

zří ve sta divů záhadu...

Princezna touží bez ustání...

Ztuh venku fontán v křišťálech –

a teskně vítr fičí plání,

co zlatou síní voní vzdech...

Pohádka tichá v duši zvoní

o krásce smutkem plačící, –

sní: a když měsíc v síň se skloní,

sny bílé dští v dum směsici.

Tu fontán v kámen zledovělý,

jak hvězdný sloup vzplá v zakletí

a z duše oblohy v kraj ztmělý

se světel tisíc rozletí.