Pohádka o rusalce. (II.)

Na kypré mechu podušce

v tichounkém lesa klínu

jsem zastihl ji – dřímala

jak laňka v sladkém stínu.

Na líčku němé usmání

a v očích snové libí,

za ňadry růže vábivá

a na rtech sladké sliby.

Ej, z růže pestrý motýlek

se v bílá ňadra díval,

že slavíček se ve křoví

naň žárliv rozezpíval.

A zbudil ji... I shledla mne

a juž mi prchla houštím:

ó slavíku, ó žárlivče,

ten zpěv ti neodpouštím!