POHÁDKA O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE.

Spí smavá princezna... Hrad v růžích rozkvétá

a hustě spletený trn na poutníka čeká...

tu jednou ke hradu, jenž ztajen od světa,

princ přišel, samý jas, a odkuds od daleka.

Hned ku předu se dral, kde keř se zaplétá,

nic nezabolí ho, ni osten nepoleká.

Když přišel v komnatu, kde panna zakletá,

krev v praméncích z ran sterých na princeznu stéká.

Spí lidské štěstí v dálkách, za horami, moři

a každý z nás jde za ním, divnou touhou hnán,

sní, po všech útrapách že bílé světlo vzhoří,

a opojené oko když se k cíli dívá,

jsou nohy sedrány a potichoučku z ran

krev v praméncích se řine, na náš přelud splývá...