POHÁDKA O SMUTNĚ PRINCEZNĚ.

Kdys' v jednom starém, slavném království

princezna žila s rozteskněnou lící,

jíž nikdy v mladém jejím životě

jí neozářil úsměv jásající.

A otec její, starý, moudrý král,

zoufale hleděl na své drahé dítě,

jak v nekonečném smutku uvadá

a hasne mládí svého na úsvitě.

Nadarmo ustaraný panovník

v říš svoji šašky, slavné clowny svolal,

jichž žert, jenž doved' mrtvé rozesmát,

by smutek dívčin tvrdošíjný zdolal.

Ni Charles Dickens, ani Mark Twain,

ni hrabě Šternberg dívku nerozsmáli,

a králi ve zoufalství šíleném

dvě velké slzy stále v očích stály.

Že všechno marno, uznal posléz' král

a hleděl v nejbolnější resignaci,

jak život z ňader dívky uniká

a smutkem z krásných očí lesk se ztrácí.

Tu vyslanec kdys' přišel ke králi

a děl: „Jdu ze vzdálené říše cizí,

jež nejskvělejší slávy vavříny

již dlouhou, dlouhou řadu věků sklízí.

Před říší naší, mocnou, vznešenou,

se v úctě chvějí nepřátelé hrozní,

toť moje vlast, jež hvězd se dotýká –

a vláda její je tak seriosní!“

Král s úctou děl: „Jak zove se ta říš,

jež úlohu tak důležitou hraje?“

A odpověděl pyšně vyslanec:

„Ta slavná říše Felix Austria je!“

Jen dořek' to, a smutná princezna

do bezuzdného smíchu hned se dala,

s ní celý dvůr, i předků poprsí

se v starých síních smíchy ohýbala.

A stěny hradu, chmurné, studené,

se nekonečným smíchem rozechvěly

a divokým tím smíchem homérským

hned v rumy rozsypal se zámek celý.