POHÁDKA O SNIVÉ DUŠI.

Na březích velkých modravých jezer,

nad nimiž palmy skláněly listy

v zlaceném vzduchu polibky slunce

žírného jihu sálavých barev,

jež touhou mřely v kyticích květin,

v kyticích květin planoucích láskou,

dýšících mdlými vůněmi vášně

zvířené písní potulných bardů

s kordem po boku, s kytarou v ruce,

v sladké té říši hrdinských bájí,

uprostřed lesku, moci a slávy,

jak útlý kvítek vyrostla tiše,

vzdálena sečí, poplašných křiků,

vnořena v snění tajemných legend.

Ten starý hrad, kde s otcem svým žila,

jenž jako supí hnízdo se vznášel,

ke skalní stěně přitulen v bázni,

že smělá ruka drzého lovce

napne svůj luk a srazí jej v propast,

byl jejím světem. Zde žila klidně,

čtouc v knihách žlutých o velkých recích,

již zabít saně vyjeli sobě,

získati panny pro svoje srdce,

hrdinským činem, ostřím svých mečů.

Tu kdysi přijel z dalekých krajin

neznámý minstrel na bílém koni,

měl plavé vlasy, stříbrný palaš

a zlatou přílbu, jak záblesk slunce,

a modré oči jak jižní blankyt.

A kněžna plachá skryla se v síni

za tmavou clonou, stínící okno,

pod kterým jel, své zpívaje písně

o divné touze, již vyjel hledat.

A neshléd panny, jež touhou mřela

– tak blízko jemu a v dálce přece –

tou touhou, za níž vyjel si v dálku

za sedm hor a sedmnáct moří...

A zmizel zas... zpěv jarý jeho

jen z modrých hvozdů zaleh’ jí k sluchu,

pak opět ticho nastalo věčné...

A smutná panna sedala zase

v komnatě chladné čtouc v žlutých knihách

o velkých recích, vyjevších sobě

zabíti saně, střežící kdesi

na konci světa zakletou pannu,

práhnoucí láskou po smělém reku

s plavými vlasy, modrými zraky...