POHÁDKA O STARÝCH PERGAMENECH.

Byl jednou lid, jenž v bázni boží žil,

v moc vyšší odevzdaně,

rád poslouchal, hřbet chýlil, jed’ a pil

a řádně platil daně.

To dobrácký byl lid, že pohádkou

je celá historie,

jen v starých knihách chvalnou památkou

on pro příklad nám žije...

On pod podnožím cizím umíral

a mlčky jařmo vláčel,

tak bez odporu každý rozkaz bral

a v poslušnosti kráčel.

Však přece někdy vzbouřila se krev

mu v prudkém rozeplání,

že dlouhá léta ukrývaný hněv

se vzpjal a máchl dlaní.

To ovšem byla jednou za sto let

revolty chvíle smělá,

kdy ohnivě a pevně zaplál hled

a krev se rozhořela –

To bylo tenkrát, když se ve hlavách

cos mocně rozzvučelo,

že netřeba se sklánět země v prach,

otrocky chýlit čelo.

Jen tehdy volali a v odporu

zněl protest rozpoutaný,

křik hněvu žhavý letěl nahoru

až ve paláců brány...

Nic jiného, jen křik... A vládcové

se hluku nezlekali

a rozhořčených bouře takové

ach, v krátku krotit znali:

Tož rebellantům dali pergamen

– to pěkný z oslí kůže –

a na něm psáno, někdy... v příští den

že všecko býti může...

A na to deset dali pečetí

a k tomu radu tichou,

by každý jen se učil mlčeti

a nezdvihal se pýchou.

A divná věc, co píší kroniky:

prý ony pergameny

hned utišily odboj veliký,

mír vlily ve plameny.

Ten dar lid přijal v bázni uctivé,

jej v zlatou skříňku schoval

a vzácným dárcům jak moh’ nejdříve

i za to poděkoval.

To proto pohádkou, že národy

lze takto k zemi shýbat...

a každý rok pak táhly průvody

ty pergameny líbat...

A když pak někdo volněj tyčil hřbet

– to rebell zlořečený! –

hlas okřikl ho rázný: „Zmlkni hned,

vždyť máme pergameny!“

A na konec – to také víme z knih –

prý taký konec vzaly:

shnil pergamen a v starých pečetích

si myši pochutnaly...

Nu, nevím, zdali vše to pravda jest,

však mnohdy bajkou sluje,

co v motanici bědných lidských cest

kus pravdy obsahuje.