POHÁDKA O VĚČNÉ TOUZE

„Ve výši strmých na horách,

kde věčný sníh a led,

tam nad závratnou propastí

bělostný roste květ.

Jej musím, matko, musím mít,

jsem touhou po něm chor,

ó, nech mne, matko, nech mne jít

pro bílý ten květ hor.“

„Můj hochu, jsi tak sláb a mlád

a neznáš ani cest,

a vše to, drahý synu můj,

jen ďábla léčka jest.

Hleď, co tu dole květů kol,

či není ti jich dost?

Nám sta a sta jich rozsil Bůh

na luka pro radost.“

„Mne neláká, co každý má,

co třísní kal a prach,

já pro svůj květ si půjdu výš,

kam nikdo nedosáh.

A rozsil-li Bůh dole květ,

on zasil též v mou hruď

té touhy věčný nepokoj,

by ved mě, buď jak buď.“

„Můj synáčku, ty slepý jsi,

rad zkušených se drž,

tam nahoře je chlad a mráz

a závratná je strž.

Své nohy zraníš do krve,

zde dole přec je snáz,

a budeš sám, a chybný krok,

a pohltí tě sráz.“

„Jen, matko, kdo se odváží,

ten stihnout může cíl,

a já se všeho dole vzdát

mám klidu dost a sil.

Jen těm, jež bolest neleká,

květ roste čárný ten,

jenž musí krví srdce být

a bolem vykoupen.“

„A víš-li, hochu, co jich šlo

již pro ten květu div,

a v sněhu kdesi zapadli

neb vrátili se dřív?

A chceš-li matku opustit

a nechat jí jen tíž

a víš-li, hochu, matky své

že snad již nespatříš?“

„Vše, matko, vím, a půjdu přec,

tvůj pláč mi srdce rve,

leč pro ten květ, ach, pro ten květ

hlas tajemný mě zve.

A nedosáhne-li ho dlaň,

ó, nech mě jít, ó, nech,

snad aspoň v smrti okamžik

ucítím jeho dech.“