Pohádka o zajatém obrovi.

To báj stará vypravuje:

V skalných klenbách temné sluje

sta let obr najatý

pro cizí lid musel dříti,

kladivem v kov tvrdý bíti,

přízi stkávat na šaty.

Sta let různé věci robil:

meče koval, štíty zdobil,

v látky kouzlil květů roj,

stavěl krov dnes, zítra pluhy –

den byl jeden jako druhý:

samý pot a samý znoj.

Až bůh sám s té hvězdné výše

soucitem jat, vstoup v tmu skrýše

a k obrovi měkce děl:

„Dost jsi dřel se, brachu šedý,

dost těch trampot, nuž, slyš tedy,

rci sám, co by’s nyní chtěl?

Vyřkni to jen, bůh vše splní!“

– – Obrovi se prsa vlní,

ruka maně hledá skráň.

V hlavě se to divě rojí,

srdce buší v nepokoji,

v pěsť se svírá drsná dlaň.

Najednou se obr zvedá,

žárem plá tvář jeho šedá,

ohněm sálá jeho hled.

„Nuže, žádám, bože milý,

abych mohl v této chvíli

vlastním zrakem pohledět

na vše, co v té drahné době

zrobily mé ruce obě,

co můj rozum vytvořil.

To bych vše rád viděl nyní

pohromadě, v jedné síni!...

To ždám, by’s mně vyplnil.“

Sotva prones’ slova tato,

sluj se mění v zář a zlato,

všude jas a všude plam.

V dálce mizí šedé stěny,

strop je nad ním otevřený –

před ním se pak zvedá – chrám.

Chrám to práce velkolepý!

Pluhy v něm a rádla, cepy,

šatů plno, mnohý skvost,

lesklé meče, zdobné štíty,

nádoby, v něž květy vryty,

cetek spousta pro radost.

Obrovi se dech až tají,

sval se chví a oči plají, – –

váhá vstoupit v bajný chrám.

Pak přec vstoupil. – Co to tady?

Vždyť co vidí kolem všady,

to vše zrobil přec on sám?!

Ano, ano, poznává to:

Zde ten pohár samé zlato,

tam ten meč a ten zde pluh,

všechna tato zářná díla!

Ze všech sálá jeho síla,

šlehá vlastní jeho duch!

V žilách hned to plá – hned zebe...

Obr poznal sama sebe,

svoji sílu, rozum svůj!

„Ha, kdo umí robit toto,

ten zde věru není proto,

by byl zavřen v temnou sluj!“

Cítil na ráz plamen v těle,

pružnosť v pažích, hrdosť v čele –

kladivo v pěsť chytl svou.

Vyrazil ven a hned směle

vrh’ se na své věznitele,

stlouk’ je rukou svalnatou...

Och, náš lide uhnětený!

Také dnes tvé sluje stěny

mění se ti v práce chrám!

Kéž by’s jak ten obr z báje

vycítil v něm sil svých taje

a poznal tam sebe sám.

Pak by na ráz plamen tělem,

hrdosť tvojím starým čelem

a vzdor projel duší tvou!

A ty sílou ducha svého

z vězení by’s staletého –

vysvobodil hroudu svou.