Pohádka o zaklené princezně.

Kolem hradu táhnou mračna.

Kol vysoké, černé věže

krkavčíků hejna lačná

sletují se k poradě.

Černokněžník hadím zrakem

v klenbě tmavé kvítek střeže,

čelo jeho tmí se mrakem,

klenbou duní jeho krok.

Smutno věru růži bílé

o samotě za mřížemi,

pomalu se vlekou chvíle,

oko vlhne slzami.

V mlhavou se dálku dívá. – –

Černokněžník hluch a němý

hladí bradu, hlavou kývá,

usmívá se jízlivě.

Hledí, hledí zlaté dítě,

jak se mlha vírem točí.

Jako včelky na úsvitě

myšlénky mu ulétly.

O mříž hlavu podepřela,

přimhouřila obě oči,

slunéčko jí plálo s čela,

s hebkých tváří červánky. –

Holubička sněhobílá

nevylétla nad údolí,

myšlénka to plachá byla

zlatovlásky spanilé.

Volně vzlétla nad oblaky

a na skalní útes holý

mezi mlhou, mezi mraky

usednula znavena.

Nad ní táhnou orlů davy,

kolem šumí perutěmi,

pod ní hřímá potok dravý

do propasti padaje. –

V pusté rokli přes balvany,

rusou hlavu klopě k zemi,

kráčí junák zadumaný,

v rukou tiskne těžký mlat.

Cosi nad nim zašumělo

jako peruť holubičí. –

Rytíř hledí, mne si čelo, –

před ním pusté údolí.

Na skalisku zámek stojí,

v temný blankyt věže tyčí

kolem valů příkop trojí,

nikde, nikde přechodu!

Zbloudilá to hvězda plane

na vysoké, černé věži?

Hoj, toť oči uplakané

pod hedbávnou kadeří! –

Viděl junák bílé čelo,

kyprý ret a tváře svěží, –

srdce div mu neumřelo

plno touhy plamenné.

Bílá dlaň mu kyne z dálí –

Zajásá a skočí chvatem,

ze základů vyrve skály,

trojí příkop vyrovná.

V pevnou bránu okovanou

ocelovým buší mlatem,

pod ocelí jiskry planou,

puká stěna žulová.

Před ním kráčí anděl smrti. –

Ve dvůr skočí, hradem zuří,

zdi i lebky mlatem drtí,

v krvi tone čaroděj. –

Mladá hruď se touhou chvěje. –

Uviděl, jak na cimbuří

zlatá kadeř vzduchem věje,

kyne ruka bělavá.

Vzhůru spěchá. – V okamžiku

vnadné dítě v náruč chopí,

z purpurových, malých rtíků

pije blaho opojné.

Zlatou kadeř hladí jemně,

v modrém oku pohled topí:

„Nakloň hlavu blíže ke mně,

na vždy budiž mojí jen!“ –

Tvář jí líbá vášnivěji. –

„Jak se zoveš, drahé dítě?“ –

Hvězdou plane oko její:

„Jméno moje Svoboda!“ –

Ňadra dmou se. – „Růže moje,

nikdo z lidí neuzří tě,

nesmíš poznat nepokoje,

nesmíš poznat bolesti!

Srdci mému budeš žíti, –

hoj, nám kyne rozkoš nová,

v oko tvé jen budu zříti! –

Hvězda blaha svitne nám!“ –

Na vysoké černé věži

bílou růži rytíř chová,

žárlivým ji okem střeží,

šepotá: „Tys mojí jen!“ –

Sotva první týden mine. –

„Zarděny jsou tvoje zraky,

po tváři ti slza plyne.

Co ti schází, děcko mé?“ –

Povzdechem mu odpovídá,

hledí, kterak černé mraky,

které sotva pán bůh hlídá,

volně plynou oblohou.

„Hvězdo moje, co ti schází?“ –

Ona hledí do údolí,

vidí v hustém květném mlází

volně ptáka přelétat.

Zakabonil rytíř čelo.

„Řekni jenom, co tě bolí,

kam ti srdce uletělo, –

žádej, – vše ti vyplním!“ –

Z dola zavzní píseň tklivá. –

Zajásalo vnadné děcko,

chladná hruď se rozehřívá,

novým žárem plane zrak.

Rytíř skočí v divé zlobě.

„Ha, to tedy! – Vím juž všecko!

Hezký zpěvák scházel tobě, –

lásku mou jsi zradila!

Pro mne jenom tvá je krása,

nesmí znát tě nikdo jiný! –

Spíše zahyň!“ – Nikde spása! –

Vzduchem sviští pádný mlat. – –

Přece prchla. Zrak jí plane,

na tom čele není viny! –

Unavena k smrti stane,

rozhlíží se kolkolem.

Starý cigán pod olšemi,

po blankytě bloudí okem,

šedou hlavu kloní k zemi,

pěje píseň volnosti. –

Kolem hrdla objala ho:

„S tebou půjdu, za tvým krokem,

poznat toužím pravé blaho

bez okovů, bez pouta!“ –