POHÁDKA O ZAKLETÉM KRÁLOVSTVÍ.

Mé Království umírá...

Mrak černý visí nad městem, mdlý smutek v zemi pad’,

stín vyzáblý a hladový jde do luhů a lad

pod krvavými červánky, jež táhnou na Západ.

Lid zmírá vášní zdlouhavou a k nebi zdvihá pěst,

kde rudý měsíc chvěje se v příšeří bledých hvězd,

a zčernalý kříž smutně pní na křižovatce cest.

Princezna moje odešla, můj přízrak zlatovlasý,

poslední dítě Girondy, květ vyhynulé raçy, –

plál slunce žár jí v kadeřích a v oku chrysoprasy.

A ironický zpěvák si na Chrámu stupních sed’,

do ruky sešlý nástroj vzal, k pošklebku skřivil ret

a divnou píseň, rouhavou do ulic jal se pět.

Království moje umírá, oh, přišla doba zlá,

tma usmívá se odevšad, tma v kouty rozlezlá –

je marno čekat o hladu, až zase oheň vzplá.

A všude rudé požáry a všude profanace!

Oh, cítím: S mrtvým Královstvím v hrob klesnu, smutný Vládce.

To bude motiv dojemný absurdní ku pohádce,

Jak Království umírá...