Pohádka o zakletém princi.

I byl Vám jednou – dávno před lety

na světě princ kdes – a byl zakletý:

k čemu byl zaklet, rád bych pověděl,

kdyby to celý svět už nevěděl.

Jen tolik řeknu, že vždy zapíral,

když se ho někdo na vlast jeho ptal,

a že se zapýřil a ulekl,

maje to chudák za posměch,

tvrdilo-li se, že je – Čech – –

nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl – –

a řek-li jsem, nás to vada všech:

by vsadil bych se, že ten princ byl Čech!

Princem však byl a skoro řekl bych,

to že byl největší snad jeho hřích:

neboť že k slávě vládce zrozen byl,

sousedkám všem se notně zalíbil.

Každá naň očkem touhy mrskala,

až si ho – slyšte – němá získala.

Svobodník náš tu ani necekl,

a aby němé stal se lahodným

přestal být, chuďas na vždy svobodným – – –

nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, atd.

Po oddavkách těch nastal slavný kvas,

princ musel tančit z lásky, jako ďas;

proč by netančil, když mu pískali,

pranovou notou, jak ho získali!

Tančil, že klesl již a slabý byl,

anť si již doma hudbu oblíbil.

A když se ku spánku pak utekl,

tuť, aby po dvě stě let nezíval

zvanec i nezvanec mu odzpIval – – –

nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl – – atd.

A když se prospal a zas probudil,

vytřel mu zrak ten, kdo ho obludil,

opláchli ho, a skutkem i slovem

svědčili, že tu není domovem.

I uvěřil jim, vzal svých švestek pět

trumpetku, housle, flautu, klarinet,

a když se za šumaře převlekl,

šel vlast svou hledat v dalnou cizinu

a hraje jiným a tře mizinu – – –

nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl,

a řekl-li jsem, nás to chyba všech,

ba vsadil bych se, že ten princ je Čech!

A že má toulání již ve zvyku,

brávaj’ ho, aby tvrdil muziku:

když někde chce kdo ze sna vstát,

nebo si bez taktu též „solo“ hrát.

Tu šumář náš je zbojcům basistou,

že pískaj’ jak před Žižkou flautistou,

a navždy mlknou, jak by usekl:

když pak je konec tomu koncertu,

musí princ – šumař s práznou ku čertu – – –

nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, atd.

Někdy si arci tiše vzpomene,

z jak slavného byl vzešel plemene,

předkové jak se v slávě vzhlíželi,

a tu se obyčejně rozželí.

A v skrytu pláče, krutý duše žal,

Bůh však uchovej, aby naříkal,

aneb si nahlas aspoň odhekl:

snáší vše jako v starém zákonu

nejtišší z velkonočních beranů – – –

nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, atd.

Tak to jde s princem od sta ku pěti; –

hezká to pohádečka pro děti,

kterou však vyprávět dál nebudu,

nechaje prince jeho osudu.

By ale aspoň v tomto století

zbaven byl osudného zakletí:

potřebí jest, by národ poklekl

a k nebi zaslal svorný jeden vzdech,

aby se zrodil velký muž a – Čech ---

nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl,

a řekl-li jsem, povinnost to všech,

neboť princ pohádky mé – jest – ach – Čech!