Pohádka o zlatém jelenu.

Slyšte, otcové!

Slyšte, matičky!

Kterak těžko je

Střežit dětičky!

V jedné krajině

Někde u moře

Žije jeden král

Slavném ve dvoře.

Jednu dceru má,

Jednu jedinou,

Všude chlubí se

Její nevinou.

Hlásný roznesl

V zemi novinu,

Aby páni se

Sjeli v hostinu.

Páni sjeli se,

Sedli za stoly,

Víno vzbudilo

Živé hlaholy.

Král se pozvedne

V zlaté stolici:

„Slyšte, pánové!

Slyšte, panici!

Mám já dcerušku,

Z nebes anděla,

Pro ni na světě

Není manžela!

Krásné růžinky,

Vonné fialy,

Sněžné lilie

V ní se objaly!

Krásu rozlívá,

Cnosti vydýchá:

Pro ni na světě

Není ženicha!“

V tom kýs mládenec

Zvolá hrdavě:

„Však jí nepřirost’

Věnec na hlavě!“

Králi po těle

Žluč se rozjela,

A z úst taková

Řeč mu kypěla:

„Nic vy, pánové,

Dceř mi nehaňte!

Před mou mocí se

Raděj ustraňte!

By však věděli

Všichni na světě,

Že se nebojím

O cnost dítěte:

Kdo jí věneček

Svěží uhrane

Do dne do roka:

Ten ji dostane!“

Jednou ještě se

Víno zapění

V zlatých pohárech

Na rozloučení.

Páni odjeli,

Též i panici,

Každý po děvě

Touhu na líci.

Rok už chýlí se

K svému sklonění,

Kráska skomírá11)

V pevném stavení.

Vůkol stavení

Velká zahrada,

Kolem vysoká

Zděná ohrada.

Sterým strážníkům

Milý živůtek,

Jich by šavlicím

Nikdo neutek’.

„Ach já ubohá!

Co jsem ztropila,

Že jsem zvůličku

Drahou ztratila?

Ty tam, ptačínku,

S útlé větvičky,

Kam ti libo je,

Kladeš nožičky!

Když se plamenem

Slunko rozhoří,

Družka žertujíc

S tebou švítoří!

Měsíc pase-li

Hvězdné stádečko,

Tu vám dosti je

Malé hnízdečko.

Nač mi vznešenosť,

Nač mi krása je,

Když si mužíček

Se mnou nehraje?

Nač mi klénoty,

Jarní pohoda,

Když mi odňata

Blahá svoboda?“

Tak si naříká

Po den celinký,

Ach – už chudince

Blednou tvářinky.

Slyšte, lidičky!

Divná novina:

Jezdí po světě

Slavný hrdina.

Vozí po zemi

Cosi divného,

Vozí jelena

S sebou zlatého.

Když ten podivný

Jelen zazpívá,

Hned se rozkoší

Všecko rozplývá.

Slastí rozplývá,

V tanec poskočí,

Starý, mladý se

V kole roztočí.

Sotva zaslechl

Král tu novinu,

Už zve ke dvoru

Ctného hrdinu.

„Mám já dcerušku,

S nebes anděla,

Pro ni na světě

Není manžela!

Krásné růžinky,

Vonné fialy,

Sněžné lilie

V ní se objaly!

Krásou zářila,

Cností dýchala:

Teď však tesknota

Zlá ji pojala!

Dej mi, hrdino,

Dej mi jelena,

Ať jí vyjasní

Očka zkalená!

Však ti zaplatím

Za to bohatě,

Buďsi na stříbře,

Nebo na zlatě!“

Dal mu jelena,

A bez prodlení

Vjeli s jelenem

V pevné stavení.

„Zde ti vezeme,

Milá děvečko,

Něco pro tvoje

Svadlé srdéčko!

Zahrej, jelínku,

Ať tě uslyší,

Ať se chudinka

V hoři utiší!“

Sotva jelínek

Píseň zapěje,

Hned se radostí

Všecko zasměje.

Všecko zaplesá,

V kolo poskočí;

I ten starý se

Plesem roztočí.

Starý zavolá:

„Dosti, jelene!

Sic mi píseň tvá

Duši vyžene!“

Píseň přestala,

Král se poručil,

A ten dáreček

Dceři doručil. –

„Kdybych věděla,

Zlatý jelínku,

Co by těšilo

Tvoji dušinku:

Vše bych ti dala,

Co by těšilo,

Co by koli tvé

Srdce ráčilo!“

„Dejž mi, dívčino –“

Praví jelínek –

„Jenom páreček

Měkkých hubinek!“

Honem děva se

K němu sklonila,

Dvé mu hubiček

Měkkých vlepila.

„Kdyby, děvo, se

Služky vzdálily,

Moji rtové by

Hubky vrátili!“

Panna pokyne,

Děvy vykročí –

V tom se jelínek

Ve dví rozskočí;

A než zardí se

Její tvářinky,

Švárný mládenec

Vrací hubinky.

V zlato oblečen,

V drahé kameny,

V srdci milostné

Vrou mu plameny.

Děva bez sebe,

K zemi upadá,

K jeho srdéčku

Šťastně dopadá.

Vrátný roznesl

V zemi noviny,

Aby páni se

Sjeli na křtiny.

Křtiny odbyli,

Svatba nastala,

Že už královna

Muže dostala.