POHÁDKA O ZLATÉM KLÍČI A ŽIVÉ VODĚ.

Kam dřív pustit oči? Kam jen honem zříti?

V hledišti jak na scéně –

všude plno živoucího kvítí,

drobných poupat neméně;

všude dětství sladkou něhou svítí.

Na jevišti, ejhle – tam se jaro hraje

s květy, vánky, obláčky;

v hledišti se jaro žije, – vlaje

nad malými diváčky;

úsměv jara v očkách dětí plaje!

Poesie jara zlatým petrklíčem

otvírá si srdéčka,

pramének jak zlatým hází míčem

vlnkami v zář slunéčka,

zem si kypří krteček svým rýčem.

Víla nad lukami, háji, květnicemi

výzvu dala výslovnou,

květince ať nejvzácnější v zemi,

kterou zvolí královnou,

čest je vzdána květinkami všemi.

Volit růži v trní? – Zlou by byla kněžnou.

Pampelišku s lucernou?

Nezabudku s konvalinkou sněžnou?

Sedmikrásu nádhernou?

Ne! Však fialku, tu skromnost něžnou!

Ó, jak z oček dětí při pohádce prosté

dušinky jim zářily!

A jak cítím, že zas pučí, roste

strůmek z let mých mohyly,

v něm zas pějí ptáci, jarní hosté!

Díky za přelud, v nějž mě jak děcko svádí

divadlo – sen – pohádka!

V pozdní večer na korábu zádi

pluje se mnou památka

na života zlatý klíč – sen mládí.