Pohádka o zrnku prachu.

Ke kolébce básníka

slétly se kdys všecky Musy:

„S písní sladkou slavíka

těžkou tobě v světě chůzi

oslavíme svornou prací,

bys moh’ v tiché resignaci

snášet všecky žití hrůzy!“

Úmysl byl krásný, žel,

nebýt všednosti a strachu!

Lidstva starý Azazel

v cestu navál zrnko prachu;

v pěvce vzletu, vzmachu, touze

malé zrnko, sluje nouze.

„Hraj si s ním, ó brachu!“

V mládí prvním nadšení

zdeptáš je, to není sporu,

v muže hrdém snažení

pod nohou ti vzroste v horu,

na lem se ti věsí křídel,

ucpe zdroj všech božských zřídel,

směšný jsi v svém malém vzdoru.

V posled snítka vavřínu!

Čím je v kalné žití strouze?

Ovije snad šedinu

v posměch vzletu, síle, touze!

Nad hrobem však, byt ten svěží

v lidstva zvěstech, balvan leží,

jenž tě zdrtil – Nouze!