POHÁDKA PORCELÁNOVÉ FIGURKY (I.)

Sladký hudby rytmus v noze,

v nepohnuté svojí pose,

v účesu svém pudrovaném,

ručky v ladném rozpětí –

V sukni modré, květované,

na níž růžný volant plane,

tančíš, krásná, usměvavá,

půldruhého století.

Vykrojený bouřně dme se

živůtek ti, jak tě nese

laškující hudby vlna,

zelený se chví ti šat,

přes sukni jenž vzadu splývá –

ó, kdo hrá ti, kdo ti zpívá,

že i v mojí jizby tichu

menuet ti ve sluch pad?

Kde je hráč, jenž v kratochvíli

v nákrčník svůj sněžně bílý

housle tiskne, hrá, až skáče

v taktu vlásenky mu cop?

Dvořan snad, jenž touží v chvatu

zapomenout strastí státu,

pletek dvora, intrik soků,

strachu z blížících se dob?

Maestro snad, který rád by

vyzkoušel své nové skladby

a jenž davů o potlesku

při opeře svojí sní?

Či jen s přezkou na střevíci

jak rtuť hybný, kývající,

samý úklon, kudrlinka,

starý mistr taneční?

Nevím, marně ptám se, hádám,

fantasie marně skládám,

přede mnou jak tančíš tady

za zimního večera.

Zda se mi kdy ještě zdaří,

bláhovému samotáři,

(Co jsem skladů prohléd marně!)

najít tvého partnera?