POHÁDKA PORCELÁNOVÉ FIGURKY (II.)

Bože milý, ó, té nudy,

kdy plá venku jaro všudy,

plá a zpívá a se směje

okny v šero knihovny –

Ze zahrady kdy se vkrádá

do oken až větev mladá

a bez voní, po skříních se

míhá paprsk čarovný –

rovnat v síni, jež se klene,

staré knihy zaprášené,

z moudrosti jichž vyplašený

drobný mol jen vyletí!

Však co na plat! Ještě vděčen

za chléb, jenž mi zabezpečen,

po dnech kruté beznaděje

musím býti hraběti.

Snad, až vše se srovnat zdaří,

přidělí mě kanceláři,

nebo snad u gubernia

usadí mě v posledku.

A pak jedno krásné ráno

lapím tě, ó, švarná panno,

ve svou klícku lapím sobě

hraběnčinu Lisetku.

Lisetka! Ó, jak mi zvoní

její smích! Jen pro ni, pro ni

touhou, láskou mladé zmírá

srdce mi jak Dafnidu.

Jako Chlöe líbezná je,

sladká jako úsměv máje,

z lásky muk a ze snů o ní

po celý den nevyjdu!

Lisetka! Ó, jak je hravá,

jako ptáček polétavá,

Aurora se sama snesla

z jitra její na líčka.

Ale když ji toužím lapit,

ze rtíků se růžných napít,

se smíchem vždy uklouzne mi

v mžiku, ó, ta lasička!

Včera se mi v svitu luny

rozechvěly srdce struny,

o její jsem kráse složil

v komůrce své madrigal.

Časně je – spí hrabě v síni –

nepotkám ho jistě nyní –

což pak abych sladké verše

Lisetce teď ráno dal?

Ano! ano! A již letím,

jedním sálem – druhým – třetím –

do chodby – ó, kde bych nyní

Lisetku as nejspíš stih?

Náhle stanu. Je to ona!

Neskryje ji žádná clona.

Vždy ji zradí její milý,

perlící se drobný smích.

Sladké dítě, plné čáru!

Uklízí as v budoiru

hraběnčině – ale čemu,

Bože můj, se směje tak?

Přikradu se – myslím – za ni,

přikryju jí oči dlaní –

však co to? Teď lehce vzkřikla

jako poraněný pták –

Snad že sklouzla, padla na zem.

K budoiru skočím rázem,

otevru – a jak když ve mne

udeří blesk nejprudší!

Lisetku, jež jenom slabě

vzpírá se mu, drží hrabě

u krbu, jenž v rohu stojí,

svírá ji v svém náručí.

Ale jak jsem vstoupil v žase,

z objetí mu vyškubla se,

při tom však svou oblou paží

nebo šatu za šnůrku

strhla s krbu římsy bílé

stojící tam do té chvíle

z porcelánu vídeňského

graciosní figurku.

Rána – střepy na podlaze.

Z horka hned se cítím v mraze.

Hrabě na mne zamračiv se,

mlčky, vážně odchází.

Lisetka, ach, v hořkém pláči

zástěrku svou bílou smáčí,

a já hledím na ty střepy

v obavách a v nesnázi.

Vidím ještě přes mlhu v zraku:

panáček to v modrém fraku,

v paruce byl s copem vzadu,

jenž hrál k tanci na flétnu –

A zřím: dále v tanci plane

v modré sukni květované

jeho družka – k římse krbu

pohledem když zalétnu...