Pohádka prastará.

Byl jednou jeden krásný sen,

dvě oči utkaly ho jen.

Dvě oči utkaly,

dvě duše spřádaly,

dvě slova sdrásaly!

A sen?

Ó plachý sen, ó plachý sen!

Byl jednou jeden krásný sen,

žít zlatou bájí princezen,

jež daly krásu jen těm v plen,

kdo dobyl si jich čepelem,

neb duše svatým plamenem.

A sen?

Toť rytířův jen bludných sen!

Byl jednou jeden krásný klam,

že v život stačí duší plam,

dvou srdcí zmámení,

dvou duší tesknění,

dvou duchů záření –

A klam?

Ó zlatý klam, ó zlatý klam!

Byl jednou jeden krásný klam,

dvě duše pro něj trpěly,

ach žel, že obě nemřely,

že mřela jenom jedna jen:

radš zničit život, jeho klam –

než býti sám! Než býti sám!

Tak končila vám pohádka.

Kams’ do mlh věčných odjel princ,

ač smála se a smála zas’,

nebyla šťastnou nikdy již

princezna – smíšek přesladká...