POHÁDKA PRO STARÉ.

Žil kdesi člověk tuctový,

ni takový, ni makový –

nu, člověk všední zcela;

žil, jako žije každý z nás,

až ve cti objal stáří mráz

mu jíním vrásky čela.

Jan – všedně zván buď též můj rek –

moh’ spokojeně dožít věk,

jak v selankách to čtete:

moh’ v lenošce a županu,

dav péče všechny na stranu,

říct: Měj se dobře, světe!

Moh’ se starými soudruhy

ctít své i jejich zásluhy, –

kdož nemá zásluh trochu? –

a bavlnkou si zacpe sluch,

by nerušil jej bujný ruch

těch nectných mladých hochů,

již starým dobrým zvykem jest

vše staré mezi veteš mést.

Však náhle jal ho divný cit:

Jak cizí stál ve světa středu;

ač dosud žití nebyl syt,

vše vůkol znudilo se hledu:

zem’ rozměřená v rolí pruhy,

řad křivých vrb u luční struhy,

šik sosen rovný v dél i šíř

i na silnici prašné, žárné

zánovní domky, stejnotvárné

od zápraží až po vikýř,

šat lidu bez rázu a vkusu,

zpěv z bařin vídeňského hnusu,

psů stálý koncert, motyk, cepů,

sem tamo výlet honorace

neb veteránská demonstrace

i život v městě, shon ten stálý,

puch, lomoz, fráze, rmut a lesk,

divadla, koncerty a bály –

Vše znudil si a jal ho stesk.