Pohádka samotáře.

Byla to podivná pohádka Lásky,

byla to smutná a zoufalá pohádka Lásky.

Bůh ví, jak stalo se, že bílýma svýma ručkama

(jak v horečné modlitbě měla zlomené prsty,)

zavěsila lehoučké tělíčko své,

lehoučké jak pavučí šedé,

na moji úpornou šíji.

Zrakem zalitým slzou pila mi ze rtů zkřivený smích,

pila z očí mých lhostejnost klidnou...

Rty se jí chvěly nezdolnou touhou;

rty se jí chvěly zdrženým pláčem...!

Bůh ví, jak stalo se, že klidný, líbal jsem slzy

a její pláč, jenž cukal jí v prsou.

Já, samotář, který před časem ještě

za ženou neznámou, za ženou smyšlenou

rozpínal horečně křídla svých snů,

já ve své ji držel náruči, líbal, a klidný přec zůstal.

– A viděl jsem v témže okamžiku tisíce jiných,

kteří nežili ve snech, ale s tělem žen zpívali v štěstí.

A trpkost mne schvátila křečí

a bolest křikla mi vzpouru v minulé žití:

Můj Bože, což nemohu šťastným být také?

Nemohu zpívati v štěstí,

upřímně zpívati v rozkvetlé Lásce?

Nebo jsem přešel hranice území lidských,

hranice území Rozkoše a Těla?

Můj Bože, jen moře nesmírné, široké život můj v samotách,

jež lhostejně čeká, až znavená oběť sama utone v něm.

...A trpkost mne schvátila křečí

a bolest křikla mi vzpourou v minulé žití...

...Strh’ jsem ji v náruč a líbal a plakal s ní

a šeptal jsem úzkostně v chvějící bázni,

jak zoufalé modlitby škrcený výkřik své duše:

„O, dítě, nauč mne Lásce,

té, jakou žijí ti všickni...“