POHÁDKA STARÉ ZAHRADY

Zahrada tak tichá,

dávných rodů pýcha.

Venku kdesi bouří Praha,

zde vše sní a vzdychá.

Loggie krov tak schází,

ovětralé vázy,

v ticho zvonů mikulášských

duní mocné rázy.

Tu tam sochy hlava,

v rýhách schodů tráva,

gloriet se na výšině

vždy víc rozpadává.

Plevel usedá si

s mechem na terasy –

kde jsou ti, jichž před staletím

znívaly tu hlasy?

V basénu změť slizká,

plná listí miska,

vodotrysk již pokažený

duhou nezablýská.

Pár jen starých stromů

v slunné záře lomu

pohádku tu starou šeptá,

ale komu, komu?

Jak by z temnot žití

k hvězdám chtělo zříti,

nad zahradou panskou ve zdi

okénko se třpytí.

Houslí hudba snivá,

toužebná a tklivá

často z něho za večera

nese se a splývá.

Jásá to a šeptá

a zas teskní, reptá,

že co mladou duši hněte,

tvrdý svět se neptá.

Šerem stromů mihla

komtesa se štíhlá,

naslouchajíc, krásné oči

k okénku tam zdvihla.

Ztichlo vše. Klid všady.

S výše do zahrady

jako kouzlem jat se dívá

houslista teď mladý.

Očí blesk – – nach její,

však již nožky spějí –

a pak hudba zněla nocí

ještě toužebněji...

Večer zas. Ó, sní-li?

Šerem kmit zjev víly,

a již s okna do zahrady

slétá lístek bílý.

„... Propast nás sic dělí,

život můj je ztmělý,

a přec do mých běd jsi padla

jako paprsk skvělý.

Krásou svojí jemnou

cestou pláš mi temnou,

co jsem zřel tě, nevím ani,

co se děje se mnou.

Zřím tě všudy, všudy...

Nedbej, že jsem chudý,

umění mé most nám zklene,

láska splatí trudy.

Vídávám tě ve snu,

bohyni svou, Vesnu –

do zahrady přijď dnes v noci,

ať ti k nohám klesnu...“

Trapná úzkost sedla

v tvář mu, jež tak zbledlá –

zda, ó, zda ten lístek zvedne

dívka asi? – Zvedla.

Jenom hvězdy vědí,

ale nepovědí,

čí dva stíny zahradou se

mihly noci šedí.

Jako píseň blaha

v houští šept se zmáhá;

v šumot stromů, zurkot vody

splývá: Drahá, drahá!

Loggie hloub se stmívá,

starý jasan kývá,

zahradou vlá modrých bezů

vůně opojivá.

Nevíš, zda to v misku

zní proud vodotrysku,

či zda déšť to políbení

padá na rty v blízku.

Na rty, čelo, líce –

v přísah na tisíce

slyšet tiché: „Věčně – věčně!“

a pak nic už více.

Po objetí mnohém

pod kvetoucím hlohem

potom už jen: „Na shledanou!“

s jejím: „Sbohem! Sbohem!“

Hvězdy nezradily,

stromy němé byly,

komorník však vystupoval

sladkých schůzek chvíli.

V mdlobné alteraci

hraběnka se kácí,

služebnictvo ustrašeně

šeptá po paláci.

Hrabě, zvěděv prvý,

stažené má brvy,

a zrak dívky uvězněné

pláčem podlit krví.

Chvějící se, bledou

k vozu ji pak vedou –

ó, kam s ní, snad do kláštera,

letní nocí jedou?

Ještě nad chodníkem

s hořkým vzhlédla vzlykem,

a pak sklapnou dvířka, jak bys

rakev přikryl víkem.

Vzlyk – ne, výkřik zpola...

A již hrčí kola...

Slyšel-li jsi, bědný hochu,

jak tě někdo volá?

Jak by z temnot žití

k hvězdám chtělo zříti,

nad zahradou panskou ve zdi

okénko se třpytí.

Hlava jedna ráda

v dlaně se tam skládá,

ale dole nemihne se

komtesa již mladá.

Pusto, ticho všade,

jenom listí pade,

pade tiše jako na hrob

marné lásky mladé.

Jenom když se stmívá,

hudba s výše znívá,

ale je to píseň smutná,

divě zoufanlivá.

Pláče to a želí

každý večer ztmělý,

a ty struny jak by bolem

popukati chtěly.

Se stromem strom šumí,

spřádají své dumy,

pohádce jich někdo přec snad

jednou porozumí.