POHÁDKA SVATÉ NOCI.

Noc vánoční se snáší k zemi

a ovívá ji perutěmi.

Měl přece jít – jej vlídně zvali,

však ne, je dobře, že je sám,

tam muž a žena, hošík malý,

tam teplo láskou, k dětským hrám

zve hraček kupa, starý betlém,

strom vánoční tam vzplane světlem,

snad slyšel by i dávnou píseň,

již zpíval v dětství... V duši tíseň,

proč stínit chmurou jiným ples?

Té pohádce, jež v dnešní noci

si srdce poutá čárnou mocí,

ne, nerozuměl by jí dnes.

Ten ráj mu zavřen – na mžik krátký

proč nahlédat, kam nelze zpátky

již s otrávenou, rozervanou

a těžkou duší. Před tou branou

sám život jeho vzpřímen stojí,

tak přísný má a tvrdý vzhled,

a plamenný meč v ruce svojí,

dí pohledem i kynem: Zpět!

Je sám... Tma v dílně. Měsíc lije

v ni záře pruh. Ta melodie,

již v dětství pěl, mu v duši živne.

Ji nechce znát, leč kouzlo divné,

čím brání se, tím víc a více

jej obepřádá, v bledá líce

mu dýchá teplým dechem matky

a spíjí ho jak nápoj sladký,

jej kolébá, jej hladí hebce,

jej měkce líbá, v sluch mu šepce

jak sladký, vábný známý hlas,

a nemůže si vzpomenouti,

kde slyšel hlas ten na své pouti,

vše pohřbil život, zasul čas.

Snad líp by bylo chodit sněhem

a bloudit pustou spletí tříd,

kde nejde nikdo, smutným břehem,

však – vždyť i tam by všude shlíd’

jen světla v oknech, jež se smějí

dnes chodců bludných beznaději.

Chce doma sedět, doma být!

Již v dílnu celou měsíc padá,

tam obrazů v něm dlouhá řada,

zde studie a onde skizzy

se rozletěly po světnici,

jak rozvířil je práce chvat,

a měsíc dál a dál se krad’

po rámech, plátně, listů běli,

co mladý mistr osamělý

zavíral oči, v šero leh’,

však přes to, jakby dál se díval

v ten zamodralý světla příval,

však ne již tu – v svých vlastních zdech,

to jakoby ty třpytné prouhy

na cestě viděl, jejíž dlouhý

se od vesnice vlní pás

až k lesu někam. Tuhý mráz.

Však zástup lidí cestou pílí,

a v tvář jak šleh’ jim měsíc bílý,

se zdá mu, že je zřel už kdysi –

ta vlídná líc – ty přísné rysy,

ba, ano, ano, zná je, zná,

to otec, matka, bratr, sestra,

to děd, to kmoter řada pestrá,

a tam ta tvář tak líbezná

to Bóža, jeho družka z mládí,

jak směje se, jak točí, pádí,

a podle ní, ó svaté nebe,

zda možná je to? vidí – sebe.

A v dáli světlem plane chrám,

hlas varhan jásá z celé hloubi,

zní písně, kdesi pastýř troubí,

a zvony duní k výšinám...

Však co mu byl ten malý svět,

ta víska bídná, zapadalá,

kde zrodil se a skonal děd?!

Jej touha ve svět šírý hnala,

od víček jeho rvala sen,

chtěl malířem být jako ten,

jenž zabloudil k nim z jara jednou

a hrdě tak svůj širák nes’.

Ó, vidí všecko jako dnes,

jak nocí temnou, neprůhlednou,

jež všecky stopy pochová,

on, chlapec, prchá z domova

za cílem bludným v mlžnou dáli,

štván touhou, jež ho v prsou pálí,

po slávě, lesku, žití jiném

než ve klínu hor nehostinném.

Šel síly pln jak mladý rváč,

a bušilo to v jeho skráni,

že nevzpomněl na otce lání,

ni na své matky tichý pláč.

Nu, odpustili pak mu přeci –

to jméno měl již – do svých hor

když, tlumok plný na své pleci,

se vrátil muž jak pevný svor.

Jak tenkrát Bóža, radost v zraku,

jen plaše šlehla po širáku

a utekla mu v dívčím studu

až na sad, kde ji v náruč chyt’

a šeptal: „Čekej, tvůj jen budu!“

jak vzplanul v něm ten starý cit,

jak v duši vstal mu starý sen.

Ó, byl to krásný, zlatý den!

A pak se vrátil zas v ten svět

z té vísky rodné, chaty ztichlé,

a vlna žití smyla rychle

ten pozlátkový kouzla sled,

jejž doma zažil... Za pár neděl

své ženě v oči vroucně hleděl,

spit žárem jich a krásou, bleskem

a přepychem a skvoucím leskem,

jež rozestřela všude kolem,

a sotva hnut byl větším bolem,

když otec těžkou rukou psal,

že všichni mají velký žal

pro Bóžu, která (znal’s ji přece!)

se utopila v jejich řece.

Leč pozděj’, ženou cizoložnou

když opuštěn a zrazen stál

jak klas, jenž čeká, kdy jej požnou,

nechť doma bděl, nechť pil, nechť hrál,

zjev dívky prosté vídal, bledna,

jak duše jeho vstává ze dna,

a ztraceného ráje vděk

se před oči mu plaché staví,

a zrak má plný výčitek,

a trpký jeho úsměv praví:

Jsi bohat, slávu zamk’ jsi v pěsti

jak ptáče, které v záři jitra

dnes u těch pěje, u těch zítra,

však kde je štěstí tvoje, štěstí?

Snad abys jako hoch šel malý,

prost slávy abys do hor táh’

a tam, kde se ta řeka valí,

si vyprosil je na vlnách – – –

A mistr těžce ze sna vzdych’

a otevřel zrak. Kolem sníh

měsíce leží na podlaze,

tak jako když se venku dní,

a hluboce a slavně, blaze

zní z dálky zvony vánoční.

By líp je slyšel, povstal v ráz

a otevřel své okno celé,

kde květů nasil tuhý mráz,

však hrůzou couv’, pot na svém čele:

Před něho v bledých proudech světla

jak s výšin nebes postať slétla,

a byť jen plachý hled jí dal,

přec Bóžo, Bóžo! zašeptal.

Však nepřišla dnes trpká, hrůzná,

dnes vznášela se světlá, luzná

jak jeden z jasných cherubínů,

jež nocí svatou k země stínu

se od hvězd nesou v světa vír

a pějí: Pokoj, pokoj, mír!

On bledý stál a čelo chýle,

a ona spjala ruce bílé

a úsměv, jenž dí: Odpuštění!

se linul po těch dětských rtech...

On necítil ni mrazu chvění,

ba zdálo se mu, jara dech

s domácích luk že k němu vane

jak pozdrav vsi kdys milované,

že první lásky poesie

jej béře měkce kolem šíje

a s čela jeho stírá žal.

A cítil, jak v něm jihne cosi,

jak oči se mu vláhou rosí...

Po dlouhé době zaplakal...