Pohádka u okna.

Rád měsíc vidím, když na svojí dráze

začíná u mne noční obcházku,

na květech v okně, po zdi, na podlaze

když rozhodí síť zlatých obrázků;

na paprslek svůj duši moji chytne

a v usmívání dále zaměří,

tu zastaví se – tam se mrakem kmitne

jak dívčí čelo tmavou kadeří.

Ó jaký div, že zachvěly se tiše

polibkem jeho moje fijaly

že vůní, která z kalichů jim dýše,

mé upomínky v píseň roztály,

v tu věčnou píseň, jež mi v duši zbyla,

jak lidstvu zlaté ráje pověsti; –

mně bylo, jak bys v skráň mne políbila

a šeptala mi báje o štěstí.

Ten měsíc zná je. Nezkvěte jich více

pod sněžným čepcem horské chaloupky

jak v duši mé, když líbal jsem Tvé líce,

neb oka Tvého zíral do hloubky.

Nuž nediv se, že ve svém zpěvu prostém

zas myslím na Tě v svitu měsíce;

on lásky naší jediným byl hostem

a štěstí naše přál nám nejvíce.

On chodíval se denně na nás dívat

a důvěrně nám hleděl v obličej,

až v jeho svitu viděli jsme splývat

k nám bůžků lásky dovádivý rej;

on, v objetí když košilka Ti sjela,

měl ramínko Tvé za květ leknínu,

a ve snu tom zář jeho stříbroskvělá

Tě vtkala celou světlých do stínů.

Svit jeho jako stonek lilijový

se propletl Tvým vlasem havraním,

když studu nach jak motýl purpurový

z Tvé bledé tváře prchal ku skráním,

až mým polibkem zmizel vyplašený

a Ty’s mi klesla v první objetí,

on v palác víl proměnil strop i stěny

a celý život v bajku pro děti!...

A když tak náhle zhaslo štěstí naše,

když místo blaha – slzy ve zraku,

on díval se k nám bojácně a plaše

a raději se ztopil ve mraku.

Tak osaměl jsem. Jeseň táhla polem

a svadlý list mým krokem zašustil...

Ó s láskou Tvojí, vyznávám to s bolem,

i dobrý anděl můj mne opustil!

Vím dobře, vím, že pohádka to stará,

však milá mi jak vůně fijaly,

při jejímž dechu ve soumraku jara

mé upomínky v píseň roztály;

nuž ať jen hraje v noční ticho dumné

i v pusté moje žití bez lásky! –

Ty, měsíci, však ještě počkej u mne

a kresli dál své zlaté obrázky!