POHÁDKA V ŘÍJNU.

Chlad v polích. Mrazný vichrů svist

do holých stromů zavál,

za listem tiše padá list...

tu starou knihu teď chci číst,

když krátí se zas den.

Tu knihu, kterou ze školy

kdys bratr přines’ domů,

a pak jsme vyšli do polí

a pod prořidlé topoly

jsme oba usedli!

To podzimní byl také den,

den podzimní jak nyní...

s tou knihou šli jsme oba ven:

mně zdá se, byl to Andersen,

jejž tenkráte jsme četli.

A přečetli... vál vítr s lad...

my mlčky šli jsme zpátky,

nám tehdy smutek v duši pad’,

a pod nohou nám trávník vad’,

a žloutly trávy!...

Vše žloutlo... vadlo... mlhy dech

už po stráních se trousil,

a jako v snech, ó, jako v snech

se chvělo listí na stromech

a slova Smutek rdousil!

A tehdy zvláštním žalem jat,

jak nyní dobře cítím,

když vítr zavál s pustých lad,

já nejlépe moh’ zazpívat

pohádku onu podzimní,

jež vane teď mým žitím.

Já tehdy mohl v nitru svém

– teď nemohu – žár vznítit,

já tehdy nosil v nitru svém

tu sladkou píseň o něčem,

tu o něčem, co nemá not,

co možno vždy – jen cítit!...