Pohádka vodotrysků.

Po moři snů zda vplul jsem v modré časy

na slunný břeh, kde víla vlas si proplítá,

kde oře plaví Apoll zlatovlasý,

své bujné oře, kterým planou kopyta?

Ach, bohyň antických tu křídla šumí

a paprsky jak struny hrají v azuru,

kdes v sluji Poseidon sní slastné dumy

a víla pramen podchytává v lasturu.

Kol stříbro démantů se prškou roní,

Satyrů plémě pobíhá tu proklaté,

jak vlci ovce, Fauni víly honí,

jich bílá ňadra tisknou k hrudi huňaté.

Sto pestrých duh jak stuhy se tu vije,

jež Amorů tlum k větvím stromů zavěsil,

zpěv kaskád, fontán plný harmonie

zní vábnou ouverturou k tanci nymf a vil.

Jak živé lyry vodotrysky pějí,

ve vonný vzduch dští perel svěžích lahodu,

v snů tajných touze těla nymf se chvějí

a víly hájem táhnou v luzném průvodu...

Mdlý noční orgií král ven se dívá,

rtem zvadlým ssaje vodotrysků chladný šum,

báj parku nádherná mu sílu vlívá

ve schnoucí tělo k novým žhavým pocelům...