POHÁDKA Z BRAGOŽDY

Dubnová noc,

hvězdnatá noc

po špičkách přišla k nám přes kopce,

převysoká

přišla si ruce umýt do potoka,

po špičkách přišla k nám do obce

jaru na pomoc.

Sotvaže pastevcova píšťala usnula,

tiše se nahnula

v úžlabinu,

polibkem zazvonila,

stříbrně zazvonila

o hladinu,

do vody prsty ponořila,

jako by hltavě pila,

a ševel táhl strmou strání

kapradím suchým, doubím v lán,

jako by tajný povel byl dán

k milování.

Napravo stráně strmě splývají,

vlevo jsou zavřená vrata k obzoru,

tu na dlouhém hřebenu sněhy se modrají

s hvězdami v tichém hovoru,

svítí sněhy,

veliká sýpka sedlého světla, navršené něhy.

Ramena světlá a protáhlá

sem noc pak zvlhlá natáhla

a zabořila v sníh,

nabrala si ho vrchovatě

a dolů nesla k tvrdé chatě,

od rukou jiskřivý prach se jí zdvih.

A hned se práce ujala,

za stromkem stromek obalovala

sněžnou bělostí;

vzňaly se koruny v úžlabině,

potok je zrcadlil na hladině

s chvějnou něžností.

A zdálky sněžný hřeben se usmíval dolů

na rozkvetlé snítky,

jak dobrý otec od pokojného stolu

na své dítky.

Dvé bělostí tiše se usmívalo

jedna na druhou přes kopce,

zatímco jaro ve stráni spalo,

zatímco jaru se zdálo,

kterak hned časně ráno,

až bude odkukáno,

vtrhne do obce.