Pohádka z mládí.

Jdu po mezi, děti vesnické zřím

na zdupané trávě suchopáru,

jich křik zní kvetoucím stromovím

a je to právě v prvním jaru.

Mdlá barva trávy ve vlažný vzduch

a v plné světlo pohlíží snivě,

nad hlinitou zemí plno je much

i motýli zlatí se zakmitli v nivě.

Jdu po mezi a tak se zdá mi cos,

jak se žhavou krví, hořící tváří

bych mezi tou drobnou cháskou bos

se octnul náhle v paprsků záři.

Ta malá Mary že je tam zas,

mně zdálo se, ona Mary malá,

co měla černý, jak z hedvábí vlas,

jímž matka má vždycky vyšívala.

Ty, Mary, slyšíš, já jednou jí řek’,

my budem si hrát na pána a paní;

tu ona jen kývla – oh, byl to vděk,

jí vlasy se roztekly průsvitnou skrání.

A zoubky se zaleskly bílé jak sníh,

jak ručkama mne uchvátila;

však utekla ihned v rozpacích

a mrzutá, vážná se navrátila.

A sednouc si, ruce na kolínkách,

své drobné, bílé nohy bosé

do trávy spustila, kde jak v snách

v dnech májových brouci se houpali v rose.

Ta Mary – můj Bože – já po mezích šel,

a viděl jsem děti křepčící v luhu, –

– však Mary, tu Mary jsem neuzřel,

ni sebe jsem nezřel v jejich kruhu.