POHÁDKA Z ROKU 1895.

Povstal čacký národ, povstal tiše ze sna,

protáh’ sobě údy, cítil novou sílu,

od hor k horám létla píseň jeho plesná,

měl se zase k žití, ku práci a dílu.

„Vida, to jsem zaspal!“ řekl, mna si oči –

„nu, teď rychle k předu!“ A již pílí, pílí...

Kde jiný sto kroků, on najednou skočí,

za druhy se octne zrovna jako v chvíli.

Čím však víc se blíží, tím odvahy ztrácí,

nesměle se staví s nimi v jednu řadu,

myslí si, jsem roven silou jim i v práci,

ale přece cítí kolem tolik chladu;

druzi si ho měří zhrdavými zraky,

jak tu s nimi v řadě jednou cestou kluše.

„Což vám nejsem roven, nejsem národ taky?“

– Nejsi, nejsi, nejsi! Nemáš svojí duše!

„Nemám svojí duše!“ Jak by, teď se zbudiv,

teprv hanbu viděl, národ oči klopí,

teprv nyní chápe pohrdu i údiv,

když sledoval směle druhů svojich stopy.

„Nemám svojí duše!“ smutně praví k sobě,

ale tu již k němu soused dobrotivý:

„Duše má je velká, stačí také tobě,

oba, milý brachu, budeme z ní živi!“

Ale milý národ jenom hlavou vrtí.

„Nechci tvojí duše, chci mít duši svoji.“

Je mu toho líto, smutno mu až k smrti,

za druhy už dále jít se skorem bojí;

na mez sobě sedne, pláče a se rmoutí,

nedbá, že bol jeho k smíchu cizí chase,

náhle však se zvedá: „K nové dám se pouti,

duši, již jsem ztratil, musím najít zase!“

Toulá se a bloudí mnohá, mnohá léta,

v městech, hradech volá: „Duše moje, kde jsi?“

Až tu jednou cestu do vísky si splétá,

do chudičké vísky, skryté mezi lesy.

Dřevěný tu kostel s divnou černou věží,

došky střech a štíty chalup v slunci svítí.

Tichý úsměv chodci kolem úst již běží:

„Kde by mohla tady duše moje býti?!“

A tu náhle děvče švarné před ním stane,

sukničky má krátké, holubinku bílou,

zástěrku má s květy, tváře malované.

Je to děvče z vísky? Je to děvče vilou?

Národ jako zmámen sluní se v té kráse.

„Kdo jsi, děvče, pověz! Neznám tě dle kroje.“

Ale děvče stojí, jenom usmívá se.

„Kdo jsi, děvče, pověz!“ – „Já jsem duše tvoje!

– Já jsem duše tvoje, ale já jsem všude,

kam tvůj sluch se skloní, kam tvůj zrak jen sletí,

v lomenici chalup, v jejich jizbě chudé,

ve modlitbách starců i v pohádce dětí;

v svatbě mladých dívčic, v pohřbu šedých stařen,

ve všem, co jen tady tlačí se a tísní,

ve všem, čím lid prostý od přírody dařen,

v jeho bolu, plesu, tanci, zvyku, písni!“

Chytí národ děvče, chytí kolem pasu.

„Duše moje drahá!“ ozvěnou zní v lese.

Lesy přizvukují jásavému hlasu,

jak si duši svoji národ s sebou nese;

nese si ji domů, paláce jí staví:

„Teprv tebou, duše, národem jsem věru!“

Z blízka jako z dáli hrnou se již davy,

tak jako když v báji král provdává dceru.

Přišel dudák mnohý, přišli muzikáři,

všecko jeden fábor, vína jako vody,

každá noha v tanci, každé líce v záři,

koláče se pekou na veliké hody,

i stařenky nízké slzy mají v zraku,

stařečkům se bílým mezi vráskou jasní.

Ejchuch, ejchuch! zní to plesně do oblaku,

národ v duši lidu našel duši vlastní!