Pohádka zimní noci.

Jak budka skřítků v tmavém lesa klínu

tlí stará krčma z dřeva sroubená,

v čas Vesny sladkou píseň kukaččinu

sem přes skaliska nosí ozvěna.

Teď mrtvo zde. Jak těžké baldachýny

se kloní k chatě smrčin ramena,

a v jizbě pláč jen slyšíš Meluziny,

když chatu kryje sněžná halena.

V té krčmě jednou chtěl bych odpočíti,

když Východ hoří, žalmy hlaholit,

o Ráji snít, když luna krovem svítí...

Kdys královské zde poselstvo se staví,

až skalní stezkou půjde k Městu Slávy –

k těm poutníkům bych chtěl se připojit!

V tom lese krčmářem přec chtěl bych býti!

Jsou půlnoční zde hrůzy velkolepé,

od kouta v kout se plazí Ticho slepé,

na peci divý kocour okem svítí.

Slyš! vrzla vrátka... po tichu kdos vkročil,

jde k ohnisku – komínem vítr duje –

to děd můj, uhlem dýmku připaluje,

teď s kolovratem bábu též jsem zočil.

Ó vítejte, vy besedáři tiší,

váš tklivý pozdrav duše dobře slyší,

že kdesi v hrobě tlíte – nevěřím.

Když vichor hvízdá haluzemi v lese,

u krbu, dušičky mé, ohřejte se,

rád lásky chléb já s vámi večeřím!

Sem přijďte všichni, moji nejmilejší,

kdo v písčinách jste žízní zhynuli,

když z dálky věže měst nám kynuly,

kam zval nás Vládce nejslavnější.

Kdož podali jste umdlenému ruku,

a jež jsem cestou příkrou ztratil kdes,

pod pláštěm noci spějte v tento les,

vás obejmu a ztiším touhy muku.

Číš ohnivá hle na stole se pění,

tou ztuhlá krev zas proudit v žilách počne

a hnáty budou chřestit v písni skočné!

Proč otálíte? Volám, prosím slze!

Jsem samoten. – Hle východ rdí se v mlze

a ve vsích zazvonilo kůropění...