Pohádka.

Ó matko má v tom prokvetalém vlase,

ty dětství mého živá pohádko, –

ó povídej mi o tom krásném čase,

když byl jsem ještě drobné robátko:

jak ohněm lásky oči tvoje plály,

když klad jsem hlavu tobě do klína –

ó potěš mne – vždyť žaly růže svály

a mladost, mladost ta již zhasíná. – –

A matka má tak krásnou zlatou niti

tu ze vzpomínek dávných vypředla,

že láskou opět staré oko svítí,

že po ní zpět mne v mládí zavedla – –

Ó matko, matko v prokvetalém vlase –

ty dětství mého krásná pohádko –

já u tvých nohou jsem tak šťasten zase,

jak když jsem býval tvoje robátko! – –