Pohádka.

Děvče kdys bylo v dědině,

hvězdičkou padlo prý na zem,

jednou jen kdo ji uviděl,

zahořel, churavěl rázem.

Keře i mladí stromkové,

ba i ty na věži zvony

vzdychaly, po ní volaly

smutnými, zvučnými tony.

Seveřík jenom hněval se,

hrozil jí, nelidník pustá,

že mu kdys děvče bránilo

líbati zardělá ústa. –

Šeptaly květy v šeříku:

Slyšel jsi, viděl jsi? pane,

srdéčko štíhlé Aničky

doutná a hoří a plane.

Co pak jí dáme? Kytici!

Kytice pěkným je darem,

nechať se nikdy neloučí

s vůní a kvetoucím jarem!

Zpívaly zvony na věži,

zpívaly písničky pěkné:

Dneska ta hezká Andulka

s Jeníkem k oltáři klekne.

Co pak jí dáme? Popěvky!

Popěvky pěkným jsou zjevem,

nechať se nikdy neloučí

se zvučným zvonkovým zpěvem!

Zasmál se vítr, nevlídník:

Dáte to na krátkou dobu,

za tři dni v černé rakvici

ponesou ženušku k hrobu!

Vezmu jí květy, popěvky,

do rakve prachem ji smetu,

věru se více nevrátí

z dalekých neznámých světů! –

Paprsek letěl okolo:

Skryj se, já milou tu druži

navrátím všemu k potěše,

nachovou na hrobě růží! –