Pohádka.

Hle, tmí se, táhnou stíny šedé

a dne už jenom na krátku...

„Tak pojď už, slyšíš? Děde! Děde!

Vždyť slíbil jsi nám pohádku.“

– Ach, pohádku, mé děti zlaté,

má pamět málo zachytí,

už jedna se mi s druhou mate

a nevím, kterak počíti.

„Ty’s přece slíbil!“ – Nu, tak tedy,

sem na klín pojď, ty’s dobrý kluk,

a jsi tak jak tvůj otec bledý,

tak poslouchej už – ani muk!

Vlas po otci máš – jak ti sluší!

Teď seď a zde se ruky chyť –

nu, byl to dělník s celou duší...

„Já taky budu, děde, viď?“

– Ty? Inu budeš. – Dědek ztichl

a jak když tvář mu zkamení,

jen potichu si nějak vzdychl

a v dlouhém trval mlčení.

„Tak pohádku už!“ – Hned ji povím,

jen nedočkavým nebýti,

on též chtěl svět mít ihned novým

a to jde, dítě, o žití. –

„A, děde, co ta divá žena

a jak syn v kraj šel daleký?“

– Tři rány v prsa nasazená

a odešel nám na věky! –

„Tak pohádku!“ – Ach, vskutku, vskutku,

však na jinou již není klid,

je zítra dušiček, den smutku,

já chci se s vámi pomodlit...