POHÁDKA

Jasoň, mladičký to pastýř,

zbloudil kdys za temné noci

v hlubých hvozdech...

Marně plakal,

marně volal na vše strany,

ozvěna jen zmírající

zazněla mu v odpověď...

Bloudil za dne, bloudil nocí,

prodíral se houštím stromů,

dávných starců, věkovitých,

ale stále hloub a hlouběj

zabíhal do temna lesů,

až kdys kles' za šera zemdlen

na pobřeží jezera...

Usnul tvrdě... Ale náhle

ze sna vzbuzen čarným zpěvem

zraky mnul si – kolem hleděl –

a když oči v hlaď zamířil,

uzřel tam, jak krásná dívka

sedí temné na skalině,

češe si své zlaté vlasy,

a kol ní na vlnách tančí

zástup skřítků, vodních víl...

Očarován hleděl na ni,

očarován zvolal tiše:

„Krásná Vílo! Pomoz mi!“

Stalo se... A za nedlouho

láskou jata, slastí spita

nesmrtelná víla spala

v smrtelné mu náruči...

Žili láskou, jaká jenom

může vyrůst v temnu hvozdů,

která jenom vzklíčit může,

celována hvězdou jitřní,

která vzkvést můž' jenom tehda,

když jí luna něžný kvítek

obtká stříbrným paprskem...

Žili v lásce... Vzhůru k hvězdám

mihotavým dívali se,

poslouchali šumu stromů,

a vln tichých tleskotu...

Žili láskou, jakou nikdy

nebušilo srdce lidské,

žili láskou tichou, sladkou

v snivé záři věčných hvězd... –

Leč ve skrytu hory velké,

která dvojitým svým hrotem

v oblohu se zařezává –

tam žil obr – Černoduch. –

A ten nepřál jejich štěstí...

Neboť, – dávno už to bylo, –

jeho lásku odmítla mu

Krásná Víla... Od té doby

snuje obr hrůzyplné

předivo svých úkladů.

Černoduch, – ten obr hrozný, –

vládce říše trpaslíků –

pastýře kdys vzhůru zlákal

na svou temnou skalinu. –

Neznalému zhoubných léček

širé kraje ukazoval,

pak do temna černých lesů

kosmatým svým prstem mířil

a děl vážně k pastýři:

„Bláhovče, – jenž v lásce líné

maříš dnů svých mladých řadu,

nevěda že v hloubi lesů,

tam na břehu vodstev černých

leží spousty zlata, stříbra,

drahokamů oslnivých,

nevěda, že v oné chvíli,

kdy bys země dotk' se rýčem,

stal by jsi se pánem světa

mocí svého bohatství...“

Tak mu děl, neb dobře věděl,

že ve hloubi srdce lidí

leží ona bídná touha,

která třpytu sobě žádá,

ať již zlato cílem jejím,

neb lesk skelných korálů...

Zmámen na vše Jasoň hleděl. –

Černoduch však pravil dále:

„Já ti skytnu tisíc skřítků,

kteří s kopáčem a rýčem

prokopají skalní hloubi,

aby zlata pro tě hojnost

vydobyli zářivou...“

Zase dlela Krásná Víla

na skalině vodách v černých,

zase pěla píseň sladkou,

česala si zlatý vlas...

Zvolna vyplul z mraků měsíc,

sladký snílek dumných hvozdů,

zase smýkal zářné řasy

svého šatu stříbrného

temnem vln, – a kolem něho

v zem planulo tisíc hvězd...

Ticho bylo... A noc spala

jako modrá vážka vodní,

která dřímá láskou spita

nad vlnami vesmíru... –

Náhle hroznou zazněl ranou

celý hvozd... A v onu chvíli

padl lesa nejstarší kmen

dunivě do jezera...

Druhá rána... A zas klesnul

mrtvý strom do rmutných vodstev,

zalkal les, – a z černa jeho

vyřítil se zástup skřítků,

který ryl a hrabal, kopal,

a bil v skálu, kmeny kácel –

mezi nimi Jasoň mladý – –

Žárem chtivým zrak mu plál. –

Udiveně Krásná Víla

zírala na výjev hrůzný,

zřela padat' svoje lesy,

zřela zmírat' velikány,

zřela skřítků hrůzný zástup,

mezi nimi miláčka...

Hrozný smutek pojal srdce,

bolest sevřela jí hrdlo,

a jak malá vlaštovička

postřelená lovce šípem

naposledy zavzdychá si,

nežli klesne v hloubi zmaru,

takto víla vzkřikla bolně:

„Lesy moje, moje lesy,

miláčku můj, miláčku...“

A pak zvolna nořila své

bílé tělo do jezera,

zmizela na věky věků

do své černé hlubiny...

Ale Jasoň poznal náhle

veškeru svou děsnou vinu,

proklel k smrti Černoducha,

proklel k smrti zástup skřítků,

a se srdceryvným vzlykem

vrh' se v náruč temných vln...

V tuto chvíli hrozný rachot

ozval se na výši hory,

a ve propast hrůzných palů

obr kles' a jeho rod...

Tak splatili bozi věční...

Ale velkou pastýřovu

lítost bozi nepřehlédli...

Druhé noci na hladině

objevil se leknín bílý,

leknín bílý jako sněhy

na pohoří, bílý jako

tělo víly, – milenky.

Každé noci po té v hloubi

vln se leknín snivý snášel,

váben jakous tajnou touhou,

uzavíral květ svůj bílý,

a za svitu hvězd a luny

pod hlad' spěl až do paláců

Krásné Víly, – zlatovlásky,

by ji líbal v zrak a ret...

Setlel dávno leknín bílý,

Krásná Víla nezpívá již

na hladině v černé výspě,

ale píseň tiché lásky

dosud bloudí těmi hvozdy,

a já čet' ji v temnu vlnek,

a já zřel jsem obraz bílý

Krásné Víly – zlatovlásky,

když jsem pohléd' v hlubou tůni,

jedinou a čarokrásnou,

již máš v celém širém světě

ty jen, Černé jezero!