POHÁDKA.

V modrých horách zadumána

snila tichá víska

tolik v dálce od močálů

a tak mrakům blízká.

Žili všichni na těch horách

jako v celle mniši,

pro sebe tak sami, sami,

pokorni a tiši.

Z údolí tam nezalétal

vřavy ohlas ani,

ani jedno matné echo

zběsilého řvaní.

Nevěděli, jak se dole

bahnem všichni plazí,

nevěděli, s jakým blahem

každý kalem hází.

Nevěděli, že je dole

temná noc a pustá,

a že svět má na močálech

hnusu plná ústa...

Sestoupil hoch jakýs kdysi.

Vidět chtěl, jak cení

směšný svět v své hnusné rvačce

vnitřní přesvědčení.

„Kdybych prodal přesvědčení:

povězte, co dáte.

Nezmůže ho hladké slovo,

ani tele zlaté.

Panenské jest, a tak vlastní,

že jím duše zrála,

čisté jako jezer voda,

pevné jako skála.

Pouhé zlato k zakoupení –

viďte, to je málo!

Oh – to by vás namáhání,

a mě krve stálo!“

Zasmály se pod močálem

hrubých hlasů sbory:

Vrať se, hochu, hloupý hochu,

ve své modré hory!

Hm – hm vnitřní – – – Hlas je tichý,

pěstička je slabá –

viď, že bys jím nedovedl

nadmout se jak žába?!

Tak co ptáš se, jak se u nás

přesvědčení platí?

Nemusíš se ani světu

řádně ukázati!

A tvé klidné jméno tiše

ke sluchu se nese –

biče nemáš, před ním v strachu

světa kus se třese.

K smíchu jsou nám tvoje hory!

Jen že o nich víme –

o bezcenné přesvědčení

tvoje nestojíme.

Vrať se jenom, naivní hochu,

v zakrnělou vísku –

to my jinších nakoupíme

za pár řádek tisku!