POHÁDKA.

Pohádka chodí v mou světničku,

zlehka si přisedá k stolu,

růže má kouzelné na líčku,

ve zraku zářivou hvězdičku –

denně tak sedáme spolu.

Sedáme spolu tak veselí –

dávno již známe se, věru –

my jsme se ponejprv viděli

v dětských dob růžovém šeru.

Pohádka byla mi sestřičkou

v matčině přeblahém klínu,

s růžemi na tváři, s hvězdičkou

v obrví čarovném stínu.

Tajnými stezkami kráčela

mou zlatou mladostí se mnou,

slzu, jež časem líc máčela,

stírala ručkou tak jemnou.

Na cestě životem – blíž a blíž –

spolu jdem nehostným světem,

krásou si zdobíme chudou chýž,

nevlídnou pustinu květem.

Nadějí stěny mé světničky,

samotu sněním – a sněním,

život si změnit chcem celičký

na jaro skřivančím pěním.