Pohádka.

Šťastni u věčně kvetoucím máji

Žili prarodiče lidstva v ráji;

V kráse nebeské, bez roucha záclony,

Pravda věštila jim Boží zákony.

Duše jejich byla dětinná,

Vůle krotká, pokorná a bezvinná.

Než, běda! v běhutém toku času

Eva věčné lži k hadímu hlasu

Naklonila zlíchocený sluch.

Plachý člověka zaslepil vášně duch;

Pravdy se mu nelíbila nahota.

Na zemi pohaněna,

Bolestně uražena

Svatá lidstva učitelkyně

Nazpět vrátila se k nebesům,

A tam truchlí, ježto vidí,

Že u prostřed lidí

Dušemorné svůdkyně:

Svévole a Lež a Lichota

Stálý vystavěly sobě dům.

Časem ale věčná panna s nebe

Vysílá na místě sebe

K lidem zahalenou stařenu,

A ta při kahánců plamenu

Divné povídky vypravuje,

A čeládku obveseluje.

Někdy sama na Iíci se směje:

Srdce její ale tajně pláče;

Někdy hněvem se zachvěje,

A nezřídka metlu zdvihá

A rozhorlená jí švihá

Pravdy, Ctnosti, Krásy pohrdače. –

Kdož ta zahalená stařice?

Kdož ta Pravdy poslice?