Pohádka.

V skal tvrdých hrudi

gnom se vždy trudí,

v azuru nebes veselá

do dálky těká libela.

V skal tvrdých hrudi

všecko tam studí,

tam noc a stín,

píseň i čin.

Píseň se taví

na pouhý vzdech,

čin láká, však znaví

v poslední dech.

V azuru nebes veselá

do dálky těká libela.

Ký výhled šírý!

Tam řeky víry!

Tam zeleň luk!

Tam píseň ptačí,

v které se stáčí

vše ve souzvuk.

Tam z kytek stromů

střechy ční domů,

věž, bílý bod,

vše jiskří a hárá

pohádkou jara

o závod.

Ve skalin hrudi

gnom se jen trudí.

Na čapku svou

připjal si drahokam,

lampičku tmou,

aby tak nebyl sám;

drahokam svítí

nad topas

a gnom se řítí

v hloub za ním v ráz.

Jaké to boje

v škváry a sloje,

jaká to žízeň,

snaha a trýzeň,

nežli z tmy skal

démant mu vzplál.

V azuru nebes veselá

do dálky těká libela;

shon to a spěch,

ty démanty nese,

jak vzduchem se třese,

svých na křídlech.

Světlo tam loká,

vše paví oka,

jež hostí břeh,

kolem ní v shonu,

tisíce tonů,

s tisícem ech.

Ve skalní hrudi

gnom dál se trudí

na čapce se svojí lampičkou;

naposled znaven,

pílí svou stráven

vyjde ven na chvilku maličkou;

pod strom si lehne,

hlavu v mech sehne

na chvilku tak jen kratičkou.

V tom safírová libela

se nad ním vzduchem zachvěla,

stín její přes skráň se mu kmit',

v něm drahokamů třpyt

a gnom tu vážku chyt',

než dále letěla.

Ji chyt' a v dlani měl,

a podivem se chvěl,

co v hloubi hledal tam,

ten jas a třpyt a plam,

ten bájný drahokam

na křídlech vážky hrá.

Ó divná světla hra!

Zkad přichází, kam jde?

Co ve hrudi skal hledal,

gnom v dlani své teď shledal,

to volně lítá zde...

a ještě vzdušnější,

o kolik krásnější!

A gnomovi spadla slza s řas,

týž drahokam a tentýž jas!