POHÁDKA.

Hle, pohádkový princ má krutý žal,

již turnaj netěší jej ani lov...

Tu dlouze zadumal se starý král,

sbor mudrců a starců povolal,

a vyslech’ příval těžkých, marných slov.

Pod hradem stojí uhlířova chýš,

v ní dívka svižná jako z vrby prut

si zpívá... Hlas se nese v modrou výš...

Sbor mudrců je unavený již,

a nevyléčen kralevicův trud.

Jen z okna hledí strašidelně bled,

ne žal, již dravost z očí jeho žhne...

Svůj zlatem okovaný bičík zved’,

sbor starců vyhnal, na vraníka vsed’

a vrátil se až devátého dne.

Hrad černě obili. Zněl sten a kvil

až před brány. On vstoupil. V očích zášť

již pohasla. Jak dítě mírný byl,

když kajícně zas otce políbil,

a lesním kouřem voněl jeho plášť.