POHÁDKA

Za sedmi lesy zářil kraj,

v něm růže vzrostly v celý háj.

V něm každý pramen stříbrem kmit

a každý keř sám zlatý třpyt.

Jen hrad, tesaný z příkrých skal,

v něm jako černý maják stál.

O věž, vbodnutou v mračný háv,

bil perutěmi supů dav.

A hradu toho mocný pán

stál u zlacených pevných bran.

Stál chmurně, modře planul jen

mu zrak, jak něhou prozářen.

Za sedmi lesy mudřec žil,

své mladé dcery nestřežil.

Ta kdysi večer do snění

vyšla si stezkou tušení.

A dál šla, dále, růží dech

jí náhle kroky pohnal v spěch,

kmit pramen, samý stříbrojas

a každý strom plod zlatý střás.

A dál šla, dál, jak na pozdrav

jí zdál se šumět supů dav,

a zblízka zářil pánův hled –

ó nenašla již cesty zpět!

Do hradu ved krok nesmělý

a brány hned se zavřely.

Most vztýčen s temným rachotem,

až zachvěla se snová zem.

A zajatkyni v té chvíli

dvě silné paže chopily

a pohled mocí divoký

jí velel v žalář hluboký.

Šla. Utlumila každý vzdech,

dnem, nocí žila v šerých zdech.

Čas jakoby se zastavil,

tak nepohnutě těžký byl.

V něm zapomněla na snění,

na bílou stezku tušení,

na bájný kraj, na dravců let,

na černý hrad, na celý svět,

jen na zářivý, něžný hled,

již nedovedla zapomnět.

Však vítězstvím a mocí jist

pán dlouho nedbal o kořist.

Až v jarní noci jedenkrát,

když hrobově ztich’ celý hrad,

v číhavém svitu pochodní

on, vladař tichý, vešel k ní.

Dav supů kroužil níž a níž

a křídloma bil v temnou skrýš.

Zář rudá, dravčích křídel šum

zajatou budí z těžkých dum,

a před ní stojí v jeden ráz

daleký domov, mladý čas,

i cesta sem, i růží háj,

i nevídaně krásný kraj,

i hrad i most... Ó něžný hled

jak zatoužila uvidět!

Však jízlivý a němý smích

se na ni dívá z očí zlých.

A mlčí vše, pán, kraj i dál –

ten němý smích ji probodal.

Dřív, nežli rudá zhasla zář,

sníh chladný pokryl její tvář.

A bez kleteb, bez modliteb,

v led ztuhl srdce mladý tep.

Hned pán vmet bílou mrtvolu

do nejhlubšího údolu.

Dav supů za ní pospíchal,

dav supů ostrým spárem rval.

„Ó rvete, rvete o závod,

rád dopřeji vám skvělý hod,

ať neotráví smrtný puch

kraj můj a jeho vonný vzduch!“

A velký, mocný, tichý pán

zas u zlacených stával bran,

a něžný, toužný pohled zas

do dálky upřel, v čistý jas.