POHÁDKA

V chladné jitřní slávě

chudobky už v trávě

u cest na kraji

chudým pro ozdobu

vstávají;

děvčátka v tu dobu

k Božímu jdou hrobu,

s hor se smutek snes’,

Velký pátek právě

máme dnes.

Šlo též děvče s nimi

kroky bázlivými,

smutně, nesměle,

nikdy nebývalo

v kostele.

Otčenáš neznalo,

zeptati se bálo,

k Bohu štkalo jen,

když byl slovy zlými

urážen.

Křížem neumělo

poznamenat čelo,

jenom věnečkem

zdobívalo Paní

s chlapečkem;

nebálo se ani

tichou dívčí dlaní

obraz pohladit,

když své touze chtělo

ulevit.

Vešlo do kostela,

duše se mu chvěla,

s bázní u dveří

skrčilo se tiše

v zášeří;

a tu nad ním s výše

jako vichr dýše

zpěv i varhan hlas,

světla zahořela,

stín se třás’.

Všichni Boha prosí,

almužnu Mu nosí,

v koutku dítě jen

teskně všecko vidí

jako sen!

Před očima lidí

za bídu se stydí,

zkouší u prahu,

zda by dodalo si

odvahu.

Kleká na kolena,

očka rozsvícená

k místu upírá,

kde Spasitel pro ni

umírá;

potom hlavu kloní,

studem slzy roní,

že nic nenese,

celá zahanbená

chvěje se.

Proč jsem chtěla jíti,

když jsem se modliti

nenaučila!

Jak jsem, Kriste Pane,

zpozdilá!

Počkám snad, až vstane,

k Matce milované

zas se navrátí,

kde jen mám jim kvítí

trhati?

Lidé odcházeli,

jen se ohlíželi

od bran do stínu

na neznámou, cizí

dívčinu;

poslední už mizí.

V chrámě se uklízí,

neboť umřel Pán,

stan Mu otevřeli

dokořán.

A když zavírali,

dívala se zdáli

teskně na oltář –

Jak tu zasvitla jí

bledá tvář!

Oltář umývají,

kostel zametají,

ach, což z lásky snad

by jí nenechali

pomáhat?

V radosti té chvíle

po špičkách šla čile

přímo k zábradlí,

kbelík ručky její

popadly;

štěstí chvělo se jí

v dětském obličeji,

hadr ždímala,

krása v duši bílé

dřímala.

Opírá se dlaní

jako květ na stráni

o smočenou zem,

drhne před milostným

obrazem.

A tu s přeradostným

průvodem bělostným

tiše vstoupila

sama nebes Paní

spanilá.

A hle! Svatou Zitu!

V rajské cti své třpytu

praví k Marii:

Chceš, já ti to kvítí

ukryji?

Chci ji povýšiti,

bude se mnou mýti

mísy ve škopku,

prosím daruj mi tu

chudobku!

Ale nebes Paní

dívala se na ni

v tichém úsměvu

a všem pannám bylo

do zpěvu:

Mne přec navštívilo,

Synu mému zbylo

v hrobě k radosti,

Sám ať si ji chrání,

pohostí!

Všechny se teď radí,

ale co tu vadí!

S putnou k východu

myčka spěchá znova

pro vodu.

Ale tu ji schová

líčka liliová

někdo na klíně,

tmavé vlásky hladí

dívčině:

Sedmikrásko malá,

kam bys utíkala,

vždyť jsi v ráji už,

jako anděl bosý

zde nám služ!

Andílkové nosí

tobě z kvítků rosy,

z očí slzičky,

bys nám umývala

hvězdičky!