Pohádka.

Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty;

jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty...

A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých’,

jak dole mrtvoly v jezerech zelených.

Tam na dně hnijí teď – a zhyzděná jich líc...

My mnoho cítili a neřekli jsme nic. –

Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď,

my tiše sedneme a rozvážeme loď.

(A divno bude nám po vodách těchto plout!)

Pochodně dohasly, a nelze dohlednout

jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý,

na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty. –