POHÁDKO!

Pohádko, přijď! Na cestu svízelnou

nám chodcům soumraku sviť lampou kouzelnou!

Na prahu života

kdys naši dětskou dlaň

jsi měkce chopila

a v šeré světnici

usedla mezi nás za starou přeslici:

Hned prchla temnota

a pavoukova tkaň

se v brokát změnila;

a nechťsi také žas

se družil s úzkostí

a mrazem na nás dých’,

když děsné vidiny

jsi časem volala z tuch mračných hlubiny –

vždy vzácný byl to kvas

pro snivé bytosti,

ať z kostí trouchnivých

neb z duhy pjalas most

od břehů skutečna v báječnou nemožnost.

Pohádko, přijď! Na cestu svízelnou

nám chodcům znaveným sviť lampou kouzelnou!

Z útulné světnice

jsme vyšli v širý svět

a v boji, lopotě

po drsné cestě jdem’

za pravdy svítáním neb lichým přeludem;

však leckdy třenice

tam otáčí se zpět,

kde v modré výsotě

jak vidma oblačná

nám kynou z daleka tvá sídla zázračná.

Tou cestou života,

kde v znoji pílíme

neb tápem’ pochyb tmou,

po tobě tesknota

nás jímá, chýlíme

v klín báje hlavu mdlou,

by aspoň na krátko

tvůj vonný, svěží dech nás ovál, pohádko!

Pohádko, přijď! Na cestu svízelnou

nám rozlij na chvíli svou záři kouzelnou!