Pohádko mládí...

Pohádko mládí, milounký kraji,

sotva tě více oči mé znají,

co na tě sivý ulehl mráz,

jeseně dech ti s hlavy květ střás.

Stříbrné lesy v dávné jak báji

rubíny hoří, perlami hrají,

jen se jich dotkne slunečný jas,

jak by svět hvězdný plál v nich a has.

Kapli i obraz zavály sněhy –

jenom to oko nebeské něhy

nemohly zakrýť – žár jeho cítím;

plný je štěstí, vůně a taje,

jako když kolem máje dech vlaje,

zářemi do snů, provází žitím.