POHÁDKY.

Naše bába pohádky své vyprávěla

v kruhu dětí vždycky slunce po západu.

Z jejích úst jsem slýchal mnohou dobrou radu.

Moudrost a též láska v slovech těch se chvěla.

A když jednou se soumrakem skončit chtěla,

hošík malý za sukni ji zátah v zadu.

S úsměvem do rukou vzala jeho bradu,

a když zřela, jak se chvěje, děla:

„Dítě, neboj se a jdi jen klidně spáti,

pohádka je sen a ten se nenavrátí.“

Život šel dál s bolestí svou a svou prací,

sny se v niveč rozplynou a cesty zhatí.

Divně po létech se hlas ten v duši vrací:

„Pohádka je sen a ten se nenavrátí“ – – –