Pohádky.

Okolo Očovy

starobné doubravy

mají myšlenkami

přeplněné hlavy.

Dubů bleskovzdorců

omešené údy

věrně ukrývají

pažiť rodné půdy.

A na té pažiti

v úplňku měsíce

běloskvoucích postav

líbezná směsice.

Kdo jsou ty postavy? –

Slovenské pověsti,

stíny dávných časů

a zlatého štěstí.

Pod nejstarším stromem

mamka Slovač věstí

o dobách, kdy měla

meč i žezlo v pěsti. –

K té zlaté mamonce

v nocky pěknou chvíli

drobné si pohádky

na raz pospíšily.

Hle, s vílami tančí

rozmilá ta cháska,

tam Slunkova děva,

a tam Zlatovláska.

Tam Dvanáct měsíčků

pase Tatošíka,

tam Kinkáš Martinko

pro Lenku naříká.

Tam šumný Královčík

Beronu kol boku

s líbkem do Čárného

skrývá kepenčoku.

Tam koně višňáka,

co jak ptáče pluje,

Popelvar útulný

hladko hřebelcuje.

Tam spěchá děvojně

větříkova máti,

k bratrům zhavranělým

cestu ukázati.

Tam přástevky líčka

zastěrkami kryjí

a na křižné pláčí

nad Bílou lalijí.

A tam Otolienka

proutíkem i slovy

pouště v ráje mění

svému Šurinovi.

Tamo Mehulenka

zpívá převesele

synkovi s žíravým

slunéčkem na čele.

A tam krmí paní

hrdličky a ptence –

sama dřív hrdličkou

s gombičkou v hlavěnce.

A tam osm paryb

Kovlad k voji točí;

by přivezl ženu

na zlatitém koči.

Jen ta Světská krása

posud skrytá v stráni;

strygoni ji střeží,

vlci a šarkani.

Však tamo v šiřici

Nebojsa je taky:

s Valibukem tepou

vrahy vlkodlaky.

Aj! už šarkanové,

s ohni kolem pasu,

zrubáni jsou četou

mladých zemětřasů.

Jen statně, junáci,

statně na té trati,

ať se také domů

Světská krása vrátí!